Záhada Black Oak

Kapitola 35.

Během jeho srdceryvné zpovědi mu začalo docházet, že tohle vyšetřování bude možná ještě složitější, než se původně domníval. Pravda, už teď to nebyla žádná hitparáda. Jeho zoufalé tápání a neúspěšné hledání neexistujících stop uprostřed rozlehlé zelené příšernosti s honosným názvem Národní park Black Oak připomínalo pohyb slepce v minovém poli. Tudíž, zatím to byla jedna velká katastrofa, a ještě větší ostuda. Ale byla zde reálná možnost, že Chicova výpověď ho odkloní na tu správnou cestu směřující k pachateli a objasnění závažného zločinu, který tolik otřásl zdejší maloměšťáckou společností.

No nic, je třeba zachovat chladnou hlavu, na přemýšlení bude mít ještě dost času. Teď se musel věnoval Chicovi, který stále schlíple seděl na desce kuchyňského ostrůvku a nespouštěl z něj zrak. Naštěstí byl mladík v takovém psychickém rozpoložení, že mu absolutně nedocházely jednotlivé souvislosti, takže se nemohl ještě víc vyděsit, popřípadě zpanikařit. Ale jeho vrozená zvědavost, ta ho neopouštěla, ať se dělo, co se dělo.

„Asi těmi otázkami něco sleduješ, viď, Miku?" zeptal se unaveně, poněvadž na víc asi neměl sílu.

„Tak nějak, ale to teď nebudeme rozebírat. Potřeboval jsem si jen ujasnit některé podrobnosti, a zbytek můžeme vyřešit později."

„Hm, tak jo. Asi jsem ti moc nepomohl, viď."

„Ale ano, pomohl jsi mi, a dost."

„Aha, dobře. Tak mi to zítra vysvětlíš, ano?"

Samozřejmě, všechno mu vysvětlí zítra, bude-li čas, ale sám si nejprve musí všechny získané údaje řádně promyslet, a celému tomu prapodivnému informačnímu guláši dát nějakou logiku a řád. Chico teď zřejmě nechtěl nic slyšet, vypadal stále zemdlenější a unavenější, tváře měl zarudlé, vlhké od slz, a oči nateklé od pláče. Ve stavu, v jakém byl, snad ani nechtěl přemýšlet na něčím, co nemohl ovlivnit a možná ani pochopit. Takže vysvětlování se mohlo odsunout na vhodnější a méně vypjatější okamžik. Čili, čím déle, tím lépe.

Tento večer nebylo příliš vhodné cokoliv rozebírat, protože rozjitřené nitro mladého strážce jen těžko mohlo snést další špatné zprávy. Alespoň pro pár příštích hodin ho chce ušetřit nebezpečí, dát křehké rozbolavěné duši pocit jistoty a bezpečí. Jenže, co mu může nabídnou kromě své přítomnosti zde? Snad jen svoji náruč. Bylo to ale vůbec možné v této chvíli?

Ale ano, možné, reálné a proveditelné. Protože právě všechny vypjaté chvíle je postupně sváděly na společnou cestu porozumění a vzájemné náklonosti. A na tom jednom šlápnutí vedle, z nich si odnesl pár puchýřů, už najednou nezáleželo. Právě teď byla chvíle sbližování. Možná právě ta potřeba cítit klid a ochranu vedla Chica k tomu, že se najednou a zcela nečekaně opřel čelem o jeho rameno. A chvíli tak setrval, v tichosti, bez jediného slova či další prolité slzy.

A tak se odvážil, zlehounka se dotkl jeho blonďatých vlasů s medovým nádechem, provoněných lesem a ranní rosou, a Chico najednou tiše vydechl.

„Miku, já jsem lhal."

„Jak to myslíš, že jsi lhal?"

„Dnes ráno jsem ti lhal. Já nechci zapomenout na to, co se stalo včera. Byl jsem opilý, ale jinak bych nikdy nenašel odvahu cokoliv říct."

„Já to vím, Chico, netrap se tím."

Chico se pomalu odlepil od jeho ramene, zvedl hlavu a zase měl svoje modré oči plné slz. Dnešní večer prostě bude uplakaný. Plakala obloha, i srdce mladého strážce. Večer naplněný bolestí, ale i pravdou. Ale jestli si Chico uměl něco vybrat, tak přiznat svoje niterné pocity a myšlenkové pochody v tu nejnevhodnější chvíli, která existovala. A moc dobře to věděl. Trochu popotáhl a setřel si slzy z tváře.