Záhada Black Oak

Kapitola 27.

Cestou do Alberidge přemýšlel, jestli má tuhle bláznivou historku s ještě bláznivější paní Williamsovou hodit za hlavu, nebo jestli se tím má zaobírat hlouběji a brát ji více na zřetel. Pokud je ale onen neznámý muž opravdu pytlák, budou si s tím muset poradit strážci parku. Jeho věc to není. Ale stejně měl pocit, že by o tom měl informovat šerifa Kennetha. Ne, že by musel, ale zřejmě by to místní představitel zákona a pořádku měl vědět. Chico by šerifovi onen incident zřejmě neoznámil, protože Kennetha nesnáší a Rolli má plnou hlavu svojí krásné ženy, potomka a nechtěné dovolené u tchýně.

Těch pár minut, které nabídne ve prospěch strážců parku, ho nezabije. Jeho poslední pomoc tomu blonďatému spratkovi. Minul fialovou ceduli vítající turisty v místní perle národního parku a zamířil si to rovnou na policejní stanici. I kdyby tam zdejší hlava zákona nebyla, jistě tam bude sedět jeden z jeho dvou pomocníčků, Zbabělec Richie nebo Slizoun Danny.

Kupodivu se na něj usmálo štěstí. Šerifovo auto stálo venku před stanicí a šerif byl zrovinka přítomen. Poznal to hned, jak vystupoval ze svého SUV, protože ten řev, co se nesl ze stanice, by vyplašil všechny ptáky na míli daleko. Hluboký hlas patřil Kennethovi, zřejmě uděloval slovní lekci jednomu ze svých podřízených. Zůstal stát na schodech, poslouchal a trpělivě čekal, až se šerif vyřve. Přece jim nebude vstupovat do hovoru, to by neodpovídalo pravidlům slušného chování.

„...ty kreténe, kolikrát ti mám říkat, že s tím autem máš jezdit opatrně. Kdo ti dal řidičák, ty debile, jezdíš jak vožralej..."

Netušil, který z jeho dvou zástupců je kretén, ale schválně se otočil a letmo si prohlédl další auta, která stála před stanici. A vida, na jednom bylo vzadu rozbité světlo. Tady někdo neumí couvat.

„...to si zaplatíš ze svýho, rozumíš, strhnu ti to z výplaty, demente. A ty se netlem, Danny! Už ses zajel do South Valley podívat na tu vykradenou garáž? Nezajel? Říkal jsem ti to ráno, jak to, žes tam ještě nebyl. Tak se seber a padej, ty hovado jedno blbý. Jste jen banda zabedněnejch kreténů, nic víc. Jestli s těma autama něco provedete, tak nám nový nedaj a vy budete chodit pěšky, blbečci..."

Na jednu stranu mu těch kluků bylo docela líto. Sice byli naprosto nepoužitelní, ale takové jednání si nezasloužili, určitě je šlo pokárat trochu slušněji. Trochu mu zdejší šerif připomínal jeho šéfa. Ten taky uměl dost řvát a pro sprosté slovo nešel daleko, ale proti Kennethovi to byl slušňák první kategorie. Představení bylo zřejmě u konce, protože hurónský řev ustal, dveře se otevřely a v nich se objevil pobledlý Danny. Ani se neobtěžoval zdravit, jen na detektiva kývl hlavou a koukal rychle zmizet. Nebylo divu, snažil se vyklidit bojiště, dokud byl čas.

„Co chcete, Simmonsi?"

Ještě ani nestačil vstoupit do služebny. Jeho přivítání se odbylo, rychle, příkře, bez pozdravu a rovnou mezi dveřmi. Jediný, kdo ho v této chvíli rád viděl, byl Richie, který seděl za svým stolem a byl bledší než ty stohy papírů, co mu ležely na stole. Pokynul mu na pozdrav a Richie rychle zamrkal očičkama, zřejmě aby zahnal ty slzy, co měl na krajíčku. Nechal Richieho, aby se s peprným proslovem vyrovnal sám a zamířil si to za šerifem do kanceláře. Ani neočekával, že by jejich nadcházející rozhovor mohl být příjemný, i když se vůbec netýkal jeho případu.

Šerif už měl zadek usazený ve své židli a děsně zaujatě se přehraboval v nějakých papírech, co se mu válely na stole.

„Tak už máte ten případ vyřešenej?"

Trefná otázka, a zároveň dost nevhodná v této chvíli. Přece se šerifovi nepřizná, že nemá žádnou stopu a v případu našlapuje jak slepec v minovém poli. A že výbuch na sebe nedá dlouho čekat. Bylo víc než jasné, že by se mu Kenneth od srdce vysmál a takovému ponížení se chtěl za každou cenu vyhnout. Takže z toho musí nějak elegantně vybruslit, aniž by šerifovi cokoliv vyzradil.