Záhada Black Oak

Kapitola 24.

Obecně je známo, že každá akce vyvolává určitou reakci. Existence každého člověka je propojena s dalšími lidmi formou nejrůznějších akcí a reakcí, vědomých či nevědomých. Každý určitý čin, ať již kladného či záporného charakteru, můžeme provést záměrně a úmyslně, s plným vědomím toho, čeho se dopouštíme. Ale naše činy mohou být i bezděčné, aniž bychom si toho byli vědomi, můžeme pro nás nevinným slovem či gestem ublížit svému okolí, svým přátelům, kolegům, známým.

To je prostě život, skládá se z našich vědomých a nevědomých skutků, akcí a interakcí. Z činů, ze kterých nás hřeje u srdce, a z těch, které bychom nejraději navždy vymazali z paměti. Láska, lítost, naděje, strach, smutek, milosrdenství, pokání, nadšení, zlost, vztek. Niterné emoce, spalující city, duševní stavy, které nás dostávají do nebes i stahují do nejhlubšího pekla. To je život, osud. A nesmíme zapomenout na karmu, která nadělí spravedlivě všem to, co si zaslouží. Dokonale propojený systém...

Každá akce vyvolává nějakou reakci, jen doba odezvy mezi nimi může mít odlišnou délku. A v jeho případě měla každá akce buď neskutečně prudkou reakci, anebo se dlouhou dobu nedělo naprosto nic zásadního. Docela by pomohlo, kdyby jeho pátrání nabralo trochu svižnější ráz. Například na zprávu z jejich laboratoře musel počkat až do druhého dne, ačkoliv mu byl přislíben trochu jiný termín.

„Promiň, Miku, nestíháme. Máme toho teď hrozně moc."

Anne, jejich šikovná a velmi ochotná laborantka laboratoře forenzní analýzy a genetiky, si s roztrpčeným povzdechem ulevila do telefonu, a měla k tomu ještě peprný dodatek o blázinci. Její pracovní vytížení bylo vždycky maximální, už od doby, co ji znal, takže se zdržel jakýchkoliv nejapných poznámek o čekací lhůtě a raději jí velice zdvořile poděkoval. Zdála se mu po hlase velmi rozrušená, krapet unavená a poměrně uštvaná. Možná, že kdyby teď byl ve městě, ve své kanceláři, byl by na tom úplně stejně. Chvílemi měl pocit, že čas ve městě a tady, v zapadákově uprostřed krajiny zapomnění, plyne nějak jinak. Trochu pomaleji, beze spěchu a mnohem klidněji. Bylo tu méně stresu. Žádný stres se rovná žádná únava.

„Nic se neděje Anne, tak jaký je výsledek?"

„Nevím, jestli tě to potěší, Miku, ale ten odebraný krevní vzorek není totožný s krví na tom triku. Ta krev byla zvířecí."

Po jejích slovech nadskočil, jako by si sedl na připínáček. Takže zvířecí krev!

Vlastně si mohl vítězně poklepat na rameno, že jeho prvotní odhad byl správný. Od začátku pochyboval, že by na dveřích byla krev Eda Harrisona, zvláště po tom, co předevčírem našli se strážci skutečné místo činu. Bylo od Edova domova příliš vzdálené. Podvědomě tušil, že to je pouhopouhá blamáž, která ho měla svést z cesty za skutečným pachatelem. Jenže ve skutečnosti ta cesta, po které posledních pár dnů kráčel, tvořila jakýsi začarovaný bludný kruh, ze kterého se nemohl vymotat. Poděkoval Anne, která se s ním spěšně rozloučila s příslibem, že pokud bude něco potřebovat, klidně vypomůže. To od ní bylo sice milé, ale spíš by mu pomohlo, kdyby se s ním modlila za zázrak.

I když, vlastně nečekal, že by se věci mohly znenadání obrátit v jeho prospěch. Chtěl zázrak, měl ho mít. Možná to byl osud, který se už nemohl dívat na to, jak se v tom, tak zoufale patlá, bez jediné užitečné stopy či informace, vydaný napospas místním drbnám a zákeřnému šerifovi. Nemohl tušit, že jeho sobecká předsevzetí ohledně Chica a jeho citů k němu brzy vezmou za své. Sice se mohl hrdě poplácat na rameni, že zcela ignoroval svoje hryzající svědomí, a myšlenky na něj si včera nevpustil do hlavy ani na minutku, osud však rozhodl jinak. Jakože mu to v budoucnu pěkně osladí, když si tu hraje na tvrďáka bez špetky soucitu a porozumění.