Záhada Black Oak

Kapitola 21.

V tom sledu nepříliš pozitivních zpráv, které ho provázely celé předchozí dny, vlastně už žádnou kladnou nečekal. A už vůbec ne tak rychle. Že by se na něj konečně usmála ta zpropadená štěstěna? Protože doteď se mu vyhýbala na míle daleko, vykukovala na něj zpoza rohu, jízlivě se mu vysmívala a občas mu hodila i nějaký ten klacek pod nohy. A podle toho taky jeho pátrání a celý pobyt v tomhle zapadákově vypadal. Učiněná katastrofa zahrnující bolavé svaly, smradlavý archiv, hnusné jídlo, strašidelný penzion a jeho naprosto nevyzpytatelné myšlenky, které odváděly jeho pozornost kam neměly.

Po Chicových slovech típl nedokouřenou cigaretu a okamžitě byl na nohou.

„Co to říkáš?"

„Jo, asi našel místo činu. No, myslí si to. Čeká na nás u staré služebny na Pine's Hill, máme se za ním přijet podívat."

Nemusel mu to říkat dvakrát. Ať už Chicův kolega našel cokoliv, chtěl to vidět. Popadl mobil, ze svého auta ještě vytáhl černou koženou brašnu, ve které měl nezbytné věci pro případný odběr vzorků a o pár minut později seděli v Chicově džípu. Mladý strážce se umě proplétal změtí lesních cest až k jejich cíli a po čtvrthodince krapet kodrcavé cesty, která se Aki hrubě nezamlouvala, zastavili na malé křižovatce s dalším ze zdejších barevných rozcestníků. Jeden z nich je posílal k Alberidge, druhý je směroval k nejkrásnějšímu jezeru zdejšího parku, a třetí k jakémusi kopci, jehož název viděl poprvé a nic mu neříkal. A ani říkat nemusel, protože ho k ničemu nepotřeboval. Součástí nevelké křižovatky byla i menší plocha vysypaná štěrkem, která mohla sloužit jako jakési provizorní přírodní parkoviště.

A jak se později dozvěděl, k tomuto účelu ji opravdu místní používali. Teď na ní parkoval jen jeden osamocený džíp s černým nápisem Black Oak, a vedle postával štíhlý mladík v zelené uniformě, který je už netrpělivě vyhlížel. Rolli, další ze strážců zdejšího národního parku, a jak z předešlých rozhovorů s Chicem pochopil, nebyl to jen jeho kolega, ale i velmi dobrý přítel. Rolli se na ně usmál, když vystupovali z auta a přátelsky natáhl k detektivovi ruku, když je Chico ve spěchu představoval. Všiml si Chicovy lehké nervozity, ale nepřikládal tomu nikterak velký význam.

„Nazdar, jsem Rolli."

Zase žádné vykání, byli oprsklí jako opice oba. Tady se lidi s tou vrozenou drzostí snad rodili. Cizince tu sice neměli rádi, ale všem bez rozdílu tykali. Rolli se na něj přátelsky zazubil. Byl zhruba stejně starý jako Chico, tmavé vlasy měl střižené na kraťoučkého ježka, a v tmavých očích mu pohrával rošťácký plamínek. Bylo mu jasné na první pohled, že s Chicem si musí hodně dobře rozumět. Ten měl v očích něco podobného. Neposedného, tajemného a přidrzlého.

„Jsem Mike. Tak kde to je?"

Oplatil mu jeho přátelský stisk. Rolli mávl rukou k lesu a o pár minut později stáli u starého dřevěného srubu. Cesta mezi stromy, která k němu vedla, byla zarostlá a jen málo udržovaná, stejně jako tato stavba, kterou viditelně poznamenal zub času. Nevlídné zdejší počasí se na ní za desítky let drasticky podepsalo. Dravé větry zdejších hor, sníh a ostré letní slunce z ní seškrabalo její lesklý nátěr, odhalily syrové dřevo, které nebylo schopno odolat tolika přírodním vlivům naráz a pomalu v tom toku věků začalo trouchnivět. Dávná sláva této stavby byla dávno pryč a červotoč také udělal své. I přesto, navzdory tomu všemu, tu srub stál dál, a pro místní strážce to byl jedním ze styčných bodů v parku, podle kterého mohli svým kolegům udat svoji polohu.

„Asi před třiceti lety to bývala služebna, teď už nám slouží jen jako skladiště na zimní krmení pro zvěř. Nesl jsem sem nějaké zásoby, chtěl jsem zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, a náhodou jsem zahlédl tohle..."