Záhada Black Oak

Kapitola 57. - ZÁVĚR

„Začnete pomalu umírat, když necestujete, když nečtete, když neposloucháte zvuky života, pokud si sami sebe nevážíte. Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu, když nenecháte druhé, aby vám pomohli. Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků, kráčejíce každý den po stejné cestě...pokud nezměníte svůj stereotyp, pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte. Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím, těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji. Začnete pomalu umírat, pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím. Pokud neriskujete, co je jisté pro nejistotu, pokud nejdete za svým snem, pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady."

Červený Jeep Cherokee se pomalým tempem vlekl po silnici stoupající už minimálně čtyři pět mil do táhlého kopce. Detektiv Mike Simmons nervózně poklepával prsty na volant, ale šlápnout na plyn si moc netroufal. Ne, že by to tu neznal, už dvakrát touto cestou jel, ale tentokrát jeho nervozita pramenila z něčeho úplně jiného. Když tudy projížděl poprvé, spěchal, aby místo, na které teď mířil, mohl zase co nejrychleji opustit. Nemohl tušit, že změní jeho život navždy.

Ale tentokrát byl účel jeho cesty úplně jiný. A také necestoval sám, měl s sebou společníka. Mrňavého, chlupatého, spícího v krabici vystlané měkoučkou dekou. Silnice se konečně vyšplhala zhruba do poloviny vysokého kopce, a po pravé straně se mu otevřel nádherný výhled na zdejší krajinu. Měl na chvíli pocit jistého deja vu. Stejně jako tenkrát, využil malého odpočivadla, aby si protáhnul ztuhlé klouby a nadýchal se čerstvého vzduchu.

Jeho chlupatý společník se probudil a tichounce zakňučel. Připnul mu vodítko, vzal ho do náruče a vystoupil z auta. Postavil ho na zem, štěně se protáhlo a poslušně se vyčuralo. Zatímco očuchávalo kamínky za zemi, mohl se pokochat pohledem, který se mu nabídl. Ano, když tu zastavil poprvé, s cynismem sobě vlastním krásou místních výhledů pohrdl, teď ale ne. Bylo tu prostě krásně...

Počasí mu dnes opravdu přálo. Žádný déšť, vzduch byl průzračně chladný, a na obloze se potulovalo pár bílých oblaků. Zalesněné údolí sevřené do klínu hor a kopců svléklo svůj zelený letní hábit a odělo se do podzimních barev. Zlaté a červené koruny listnatých stromů střídaly zelené jehličnany, majestátné hory se zasněženými vrcholky se vzpínaly k nebesům. Řeka Silver Oak stále z té dálky vypadala jako stříbrný naleštěný řetízek, a na moment mu znovu připomněla kohosi navždy vzdáleného. Ale to byla minulost, a on teď jel vstříc své, prozatím trochu nejisté, budoucnosti.

Opřel se o auto a zapálil si. Kouřil už jen sporadicky, těch pár týdnů v nemocnici a poraněná plíce byly výbornou odvykací kúrou. Štěně mezitím očuchalo všechny ležící kamínky, posadilo se ke dveřím auta a zíralo na ně. Chtělo dovnitř, do tepla.

„Ty že jsi hloupý? Ani omylem, to byla ta prodavačka, abys věděl. Jsi chytrý a šikovný pejsek," usmál se na štěně, aby mu zvedl sebevědomí, odepnul mu vodítko a dal ho zpět do krabice. Uvelebilo se na dece a vypadalo to, že si po vyčerpávajícím pobíhání okolo auta dá zase na chvilku šlofíčka.

Nastartoval a pokračoval v cestě. Ještě pár mil a bude konečně tam. Cesta ho vedla dál do kopce a pak zase směrem dolů, potkal jen několik projíždějících aut. Les zhruba ve třetině kopce skončil a před ním se otevřel známý pohled na malebné městečko čítající asi čtyři stovky domů. Špička věže kostela se stále tyčila pyšně k nebi jako čestný strážce tohoto klenotu zdejšího národního pokladu. Vítejte v Alberidge, nejkrásnější perle v Black Oak. Omšelá fialová cedule na kraji silnice ho vítala už z dálky, společně s fotografií onoho místního přepychového kostela.