Záhada Black Oak

Kapitola 22.

„Prostě jsem byl naštvaný, Miku!"

Tahle věta ho donutila zastavit. Otočil se k mladému strážci, který stál naproti němu se zoufalým obličejem, odhodlaný tuto trapnou situaci napravit za každou cenu. Nic neříkal, jen se na něj díval, jak bezmocně rozhodil ruce.

„Promiň, ale byl jsem prostě naštvaný. Kenneth moc dobře ví, co se stalo tátovi a stejně se domluvil s mým šéfem, abych ti pomáhal s vyšetřováním vraždy. Po tom všem, co se stalo. Vůbec ho nezajímalo, jestli se toho chci zúčastnit. Jemu je to prostě jedno. Udělal mi to naschvál a já měl hrozný vztek. Prostě jsem u toho nechtěl být. Myslel jsem, doufal jsem, že po tom prvním dnu budeš rozzlobený, že si postěžuješ u Kennetha a on ti přiřadí někoho jiného. Třeba Richieho."

„To ti moc nevyšlo, co?"

V duchu si pomyslel, že by neměl vůči němu být tak jízlivý, ale nějak si v té chvíli nemohl pomoct.

„Ne, nevyšlo, ale už mi to nevadí, vážně. Rád ti pomůžu s čímkoliv, opravdu. Miku, prosím tě, nezlob se."

Pocit maximálního ponížení a zlosti ho ani po Chicově vysvětlení neopustil. Možná mu řekl pravdu, ale už to nebylo, co platné.

„Díky za vysvětlení, už musím jet." Chtěl se otočit a odejít, ale Chico se nevzdal.

„Miku, počkej přece. V parku to neznáš, nemůžeš tady pracovat sám."

„Když se neztratím v třímilionovém městě, tak tady taky ne. Zvládnu to."

„Miku, prosím..."

„Chico, víš co, ulehčím ti to. Zvedni telefon, zavolej šéfovi a řekni mu, že tvoje služby už nebudou potřeba. Jak jsem pochopil z tvého rozhovoru s Rollim, zřejmě tě čeká docela dost práce. A neboj se, nikomu, ani Kennethovi neřeknu, jakého pitomce jsi ze mě záměrně udělal. Zábava ti končí, chlapečku, a mě čeká práce."

Otočil se, nelítostně ignoroval poslední Chicovo marné zvolání, a ještě zoufalejší pokus o smír. Neměl o něj zájem. Nasedl do auta a nastartoval. Jen poslední pohled do zpětného zrcátka při odjezdu mu ukázal, jak Chico se sklopenou hlavou odchází do srubu.

Kdesi v koutku jeho cynické duše mu ho bylo najednou líto. Možná si tu poslední větu přece jen mohl odpustit.

„Sakra, ty jsi takový idiot," zavrčel si sám po sebe, když mířil po cestě směrem k hlavní silnici. Měl takový vztek, že se na moment přestal soustředit na jízdu a když v dálce ve světle reflektorů zaregistroval pohyb, instinktivně dupl na brzdu. Auto se skřípěním zastavilo a on zaostřil do dálky. Něco se tam mihlo mezi stromy, jen letmo, na vteřinu, ale nebyl si úplně jistý, co to bylo. Chvíli zíral na cestu, ale nikde se ani lísteček nepohnul. Možná srna nebo jelen, kteří mu přeběhli přes cestu. Díky bohu, že to neskončilo nehodou a rozbitým autem, to by mu ještě dneska chybělo.

Byla už tma, když dorazil do penzionu. V restauraci se svítilo, bar byl jako vždy obsazen místními štamgasty a korpulentní postavou paní majitelky. Šel zadním vchodem, ale cestou překonal všechnu svoji hrdost a došel si k baru pro dvojitou whisky. Nechal si nalít tu nejlepší a nejdražší, kterou tu měli. Účet platilo oddělení, tak ať se prohnou. Svoji objednávku dostal, kyselý obličej paní Bartesové navrch jako bonus, ale obešlo se to bez dalších dotěrných otázek. Nevraživé pohledy místních štamgastů, kteří ho sledovali po celou dobu, co stál u baru, ze zásady ignoroval.

V pokoji vztekle mrskl krabici s papíry na postel a šel si dát sprchu. Smýt pot dnešního dne se mu podařilo, syrová pachuť porážky a ponížení ale zůstala. Sedl si na postel, přitáhl k sobě poloprázdnou krabici, ale pak ji zase odsunul. Neměl chuť pracovat, neměl vlastně chuť ani na tu whisky. Nakonec se napil, ale tu zvláštní hořkost, která bublala kdesi uvnitř jeho, by nedokázal spláchnout ani ten nejlepší a nejdražší alkohol na světě. To, co teď cítil, byla jistá prazvláštní kombinace vzteku a lítosti. Bylo nesmírně těžké určit, která emoce zrovna převažuje, protože se střídaly v poměrně rychlém sledu, a pro něj samotného bylo těžké se v tom vyznat. Chvíli tak, chvíli zase onak.