Záhada Black Oak

Kapitola 47.

Začínal mít takový nejasný pocit, že celý tenhle případ nabírá poněkud drsnější a rychlejší pád, než se doposud zdálo, a než by vůbec kdo chtěl. Když dorazili s Chicem o dvacet minut později k Rolliho srubu, jeho domovu a stanici místní horské záchranné služby v jednom, už bylo prakticky po všem. Ve vzduchu se vznášel pronikavý pach spáleniny, srub a jeho okolí obklopoval lehounký našedlý dým, který se jen pozvolna rozplýval ve větru a korunách stromů.

Srub kupodivu stál, ve světlech reflektorů z aut vypadala stavba, začernalá od kouře a sazí, jako z hororového filmu. Kolem ní byl bzukot jako v úle, hemžily se zde žluté uniformy místního hasičského sboru, zahlédl i jednu dvě uniformy strážců parku. Už nebylo co hasit, ničivý živel byl dávno zkrocen, zbyl jen štiplavý zápach spáleniny, pocit naprostého zmaru a zoufalství, který se vznášel ve vzduchu společně s rozplývajícím se dýmem. Chico zalapal po dechu, když vystoupil z auta a viděl tu spoušť, rychle se rozhlédl, a pak se kvapně rozběhl k jednomu z rozložitých starých dubů. Rolli tam seděl na zemi, opřený zády o kmen stromu. Obličej měl schovaný v dlaních, aby nikdo neviděl jeho oči plné slz.

„Rolli! Rolli, jsi v pořádku?"

Chico ani nezakrýval svůj strach, už v autě byl jako na trní. Rolli byl jeho přítel z dětství a kolega, vyrůstali spolu a pojilo je téměř bratrské pouto. Častokrát se mohli s těchto odlehlých končinách spolehnout jen jeden na druhého, a proto si byli tolik blízcí. Klekl si k Rollimu na kolena, uchopil ho kolem ramen a Rolli konečně zvedl hlavu. Oči měl uslzené, na tváři černé čmouhy od sazí, viditelně vyčerpaný a otřesený.

„Je mi dobře, Chico. Nikomu se nic nestalo, neboj se."

Ten zemdlený hraný úsměv Rolliho usvědčoval ze lži. Snad nechtěl, aby jeho nejlepší přítel měl starost, ale tváří v tvář zničenému domovu byla každá útěcha chabá. A Chico to moc dobře věděl.

„Rolli, můžeš mi říct, co se tady vlastně stalo?"

Přidřepl si k sedícímu Rollimu, a položil mu tu nejnevhodnější otázku v tu nejnevhodnější chvíli. Ve chvíli, kdy tváří v tvář čelíte zničenému domovu, neexistují dobré či špatné otázky. Všechny jsou prostě hloupé. A tahle byla naprosto nemístná, blbá a nevhodná, což mu okamžitě Chico naznačil svým zamračeným obličejem.

„Nemůžeš s tím počkat na jindy, Miku?"

„Ne, nemůžu. Můžeš mi to říct, Rolli?"

Samozřejmě nechtěl mladého stráže zbytečně trápit, ale jeho léty vytříbený instinkt mu napovídal, že celá tahle katastrofa se nestala jen tak náhodou. V poslední době těch náhod bylo až příliš. Podivných situací, nehod i zranění. Rolli popotáhl a utřel si nos do rukávu tmavomodré mikiny. Na chvíli odvrátil zrak, zadíval se na spoušť nacházející se pár metrů od nich, a pak se na ně zničeně podíval.

„Miku!" Chico naposledy zkusil bránit svého přítele před jeho dotěrně nevhodnými otázkami, ale Rolli ho chytl za předloktí.

„To je v pořádku, Chico, já to naprosto chápu. Vím, co chceš vědět, Miku. Jestli ten požár vznikl, protože jsme zapomněli vypnout sporák, nebo jestli nám srub někdo zapálil. Jo, zapálil, abys věděl!"

Rolliho odpověď nepostrádala kapku jedovatého sarkasmu smíchaného s hrstkou vzteku, ale v tomto případě mu to nemohl zazlívat. Takže s další otázkou chvilku posečkal, než zase Rolli nabere dech.

„Viděli jste, kdo to byl?"

„Ne, neviděli, představ si, že byla tma. Hráli jsme v kuchyni karty a najednou začalo hořet zápraží. Letěli jsme pro hasičáky, mám jich tu dost, kdyby náhodou...Všude byl cítit smrad z benzinu. Greg volal hasiče, začali jsme hasit, a pak jsme si všimli, že hoří i ve služebně. Pak jsem slyšel ránu, okno v kuchyni bylo rozbité a někdo dovnitř hodil zápalnou lahev. Kuchyň jsme ještě zachránili, ale odneslo to zápraží a služebna je totálně na odpis. Celý tady to bude na odpis..."