Záhada Black Oak

Kapitola 54.

Uplynuly přesně tři týdny od chvíle, kdy se střelným zraněním skončil v nejmenší nemocnici na světě, v zapadákově, kde lišky dávaly dobrou noc. I když se doba, kterou musel strávit v leže na lůžku zdála zbytečně dlouhá, doktor Jenkins se nenechal obměkčit ani o jeden den. A nepomohla ani bodrá poznámka doktora Bragarda o tom, že chlapi s podobným zraněným byli o týden později už zase v první linii, haha. Jenkins si sice lékařských dovedností svého kolegy vážil, ale nejednou ho musel upozornit, že už dávno není ve válce. Doktor Bragard sice bral jeho poznámky na vědomí, ale bylo mu to tak nějak fuk, a ve svých maskáčích a kšiltovce si stejně vedl svou.

Ale Jenkins byl neoblomný. „Můžete začít pomalu trénovat, Miku, ale se vší opatrností. Mějte na paměti, že stále ještě nemáte vytažené stehy, nemluvě o tom, že zlomeniny žeber se hojí až osm týdnů. Ale pokud půjde všechno dobře, zhruba do dvou týdnů vám povolím odjet domů. I tak vás ještě čeká dlouhá rekonvalescence."

Prvních pár dnů poté si připadal jako dítě, které se znovu učí chodit. Šlo to ztuha, hodně pomalu, bolely ho svaly, hruď, občas ztrácel dech a po pár krocích byl rád, že si mohl znova sednout.

„Ono se to poddá, jen vydrž," smál se Chico, když se za ním stavil na svoji obvyklou večerní návštěvu, a donesl mu holicí strojek a oblečení. Byla to neskutečná slast, když si mohl dát horkou sprchu a trochu se po těch týdnech zušlechtit, aby nevypadal jako zarostlý pračlověk z doby kamenné. Nevkusné nemocniční pyžamo vyměnil alespoň přes den za pohodlné tepláky a volná trička, která mu Chico sehnal v obchůdku paní Hopkinsonové.

„Tobě se to řekne. Obešel jsem dvakrát pokoj a myslel jsem, že umřu podruhé."

„Neboj, to postupně rozchodíš, budeme trénovat spolu. Až se uzdravíš, vezmu tě na Mount Ook. Jsou tam ty nejkrásnější výhledy na světě," vylítlo z Chica, ale pak mladý strážce posmutněl. Oba věděli, že k tomu nedojde, protože bude muset odejít mnohem dřív, než bude podobný výšlap schopen zvládnout. Chico to pak rychle zamluvil nějakými novinkami z Alberidge, ale smutný stín rozchodu se nad nimi vznášel až do posledního dne.

Jeho zranění mu sice umožnilo setrvat v Alberidge déle, strávit více chvil s mladým strážcem parku, který tolik poblouznil jeho srdce. Jenže život nebývá přívětivý, a po chvílích zalitých sluncem a zdobených sladkými polibky, vždycky přijde nějaká pohroma. Něco jako sedm ran egyptských, ale ještě v horší podobě. Plány prostě nevycházejí, protože lidský faktor je nevyzpytatelný a nepředvídatelný.

Takže když mu v půl desáté večer zazvonil mobil, věděl, že se něco děje. Marty by mu nikdy nevolal tak pozdě, pokud by to nebylo smrtelně důležité...

„Nazdar, Miku. Promiň, že ti volám tak pozdě. Nevzbudil jsem tě?"

„Ne, nevzbudil, koukám jsem na televizi."

„No, dobře. A jak to jde? Co nového v tom tvém zapadákově? Ehm, je ti líp?"

Už teď věděl, že něco není v pořádku. Martyho hlas zněl trochu strojeně, nejistě, a bylo v něm napětí jako v drátech elektrického vedení.

„Marty, mluvili jsme spolu předevčírem, za dva dny se toho zase tolik nezměnilo."

„Jo, jasný. No, to já jen tak, aby řeč nestála, znáš to."

„Hele, Marty, nech toho. Už se známe nějaký ten pátek, ne? Tak co se děje?"

„No, asi je tady něco, co bych ti měl říct, a zřejmě se ti to nebude moc líbit, Miku. Ehm, sedíš?"

„Ne, nesedím, ležím. Tak už mluv? Stalo se něco v kanceláři?"

„Tak nějak. A taky chci, abys zůstal úplně v klidu, chlape. Mysli na svoje zdraví, je přednější než cokoliv jiného, a hlavně se zbytečně nerozčiluj."