These Constant Stars [larry] - CZ PŘEKLAD

» 6. «

"Je to cesta, Louisi," pronesla doktorka Marinová. "Prošel jste si traumatickou událostí. Dá se čekat, že bude nějakou dobu trvat, než vám zase všechno začne připadat jako dřív. Dál pokračujte v tom v čem doposud a buďte přesvědčený že děláte, co je ve vašich silách."

Louis měl na rtech drobný úsměv. Věděl. Čas hojí všechny rány, jistě. Jen si přál, aby na medicíně dával lepší pozor a celý ten hojící proces mu netrval tak dlouho. To bylo celé.

"Povězte mi o Harrym," utrousila zničehonic doktorka Marinová.

Louis na ni zamrkal. On se jí o něm zmiňoval? Nejspíš. Zajisté na něj myslel. Poslední dobou pořád.

"Je cool. Zachránil mi život a tak," pokrčil rameny.

"Před chvílí jste říkal, že jste se nedávno viděli. Jaké to bylo?"

"Oh, jasně." Louis se poškrábal na svém strništi. "Jasně, jo, bylo to dobrý. Šli jsme na čaj. Je to hustej týpek, jo. Fakt hustej."

Doktorka ho chvilku pozorovala a ještě než znovu promluvila už věděl, co se chystala říct, protože to samé říkala i minule. Že se prý očividně držel zpátky.

"Hovadina," namítla. Ráda narovinu říkala, co si myslí. Minule to Louise překvapilo. Teď mu cukaly koutky.

"Je jenom 'hustej'?" zopakovala. "Na našem prvním sezení," otočila na jednu stránku ve svém notesu, "jste řekl, cituji: 'Rád bych si vlezl do jeho ďolíčku a strávil tam zbytek života' a..." přeběhla po té stránce prstem 'pokud je smrt nevyhnutelná, byl bych rád, aby se stala mezi jeho stehny. Kdybych umřel s Harryho stehny kolem svého obličeje, alespoň bych umřel jako šťastný člověk.'"

Pak na něj znovu usadila pohled.

"To jsem teda dost určitě neřekl," namítl Louis a založil si paže.

"Čtrnáctého června. Mám to tu černé na bílém. Mám to přečíst ještě jednou? Třeba vám to osvěží paměť."

Louis zabručel. "Ne, sakra, já nevím. To bylo jiné. Řekl jsem to, protože jsem ho chtěl dostat do postele. Teď se to změnilo."

"Jakto?"

Louis si prokřupal prsty. "Takto. On je jinej. Je v něm víc než...jsem si myslel. Nečekala byste polovinu toho co říká, protože je od hlavy až k patě punk rocker a vypadá, jako že skopává popelnice a hází do oken kameny a podobně. Ale píše poezii a hraje na housle a na kytaru. A řekl mi, že jsem krásnej. Jasně, od pár lidí jsem to už dřív slyšel, ale ne takhle. Ne s velkýma zelenýma očima a našpulenou pusou a tím ďolíčkem — ve kterým bych, uznávám, fakt rád strávil zbytek života, kdyby to šlo."

Doktorka Marinová se usmála a napila se svého čaje.

Louis pokračoval. Bylo očividné, že to po něm chtěla. "Je v kapele. A má tenhle pátek koncert a je to to jediný, na co myslím. Prostě ho vidět. Tyhle pocity můžou být jenom nějaký podivný přilnutí protože mě zachránil ale já prostě — rád ho vídám. Je milej."

"Nenapadlo vás, že byste k němu mohl něco cítit?" zeptala se.

Louis mykl rameny. "No jasně."

"A? Je to tak?"

"Nemůžu. V srpnu se stěhuju do Londýna. Nemůžu k němu nic cítit."

"Myslíte?"

Louis si povzdechl a věnoval jí poražený úšklebek. "Notak, doktorko," utrousil. Ona pozvedla obočí. "Řekl bych, že na to odpověď znáte."