These Constant Stars [larry] - CZ PŘEKLAD

» 7. «

Lokace toho Harryho koncertu se nacházela v nějakém baru v Greenwich Village, hodně blízko kampusu NYU. Místa, kam měl Louis tendenci chodit byla luxusní, drahá a plná lidí v jeho věku. Tady byl každý roh zaplněný vysokoškoláky a nejspíš i středoškoláky.

Teď byla řada na Louisovi, aby vypadal mimo. Pokusil se obléct tak ležérně, jak jen to šlo. Z místa, kam je naposled odhodil vylovil svoje Vansky a vzal si jednoduché černé tričko. I on sám měl pár tetování, jako třeba jelena na paži, jaky teď byl díky jeho krátkým rukávům na odiv.

Myslel si, že zapadl alespoň tím oblečením. I tak mu ale pořád bylo 28 a většina lidí kolem něj vypadala, jako že zrovna vyšla z puberty.

I Harry technicky byl jeden z nich. Louis pořád nevěděl, kolik mu bylo. (Jelikož měl chvíli před státnicemi, typoval mu tak 22.) Vůbec ho to ale neobtěžovalo. Už chodil s o dost mladšími lidmi a Harry "měl rád starší chlapy."

I když... nedalo se říct, že měl s Harrym v plánu chodit, protože to tak nebylo. Románky se pro něj nikdy nevyvíjely dobře. Pokazily mu všechny perfektní známosti, a on si Harryho chtěl udržet pokud možno co nejdéle. Alespoň do doby, než se přestěhuje zpátky do Londýna.

U baru si objednal pití a když chtěl barman vidět jeho občanku, plně tomu porozuměl. Možná si přišel staře, ale naštěstí tak nevypadal.

Popíjel pivo a držel se v ústranní poblíž boku pódia.

A v tu chvíli přes ono pódium zablikaly dva reflektory. Pár lidí začalo hvízdat, i když se ještě nic nedělo. Louis se bedlivě rozhlédl okolo.

V zápětí uslyšel někoho poklepat na mikrofon.

Podíval se zpátky na pódium, kde teď stál Harry. Se zatraceným květinovým věnečkem na hlavě. Když se usmál, od jeho kroužku ve rtu se odrazilo světlo. "Čau všichni."

"Harry!" zakřičel na něj někdo, načež několik dalších lidí začalo tleskat, hulákat a pískat ještě hlasitěji než předtím.

Harry se smál do mikrofonu, tím šťastným a hrdelním hlasem, jaký si Louis rozhodl schovat do skulin své mysli, aby si na něj vzpomněl kdykoliv, až se bude cítit nanic.

Kromě toho věnečku z červených růží na sobě měl černou koženou bundu, pod kterou hodil bílé tričko, nohy mu obepínaly jeho typické roztrhané černé džíny a chodidla měl obutá v chatrných Chuck Taylorkách. Kolem krku se mu vinul černý obojek s ostny co vzbuzoval myšlenky, s jakými se Louis bude muset vypořádat později. Harryho nehty byly pořád černě nalakované a z toho, co Louis viděl mu jeho jasné oči rámovala tužka na oči.

Byl kurva nádherný, vážně. Louis už za svůj život viděl ty nejdokonalejší chlapy s perfektními účesy a bezvadným oblečením, ale žádný z nich nesahal ani po kotníky Harrymu, co zažehával prostor kolem sebe a činil ho svým.

"Tak jo," promluvil, přičemž si upravoval popruh kytary. "Tohle už znáte."

Ještě než stačil dokončit větu se začaly ozývat údery do činelů.

"Dneska je tu můj kamarád," zamumlal Harry, "Louis Tomlinson."

Louis ztuhl, s okrajem své sklenice u rtů.

Harry svýma nebeskýma očima přeběhl přes publikum. "Nevidím ho ale vím, že tu je," řekl, skláněje ruku zpět ke své kytaře, načež na ni brnkl.

Louis z něj nespouštěl oči, jako by se nedokázal odtrhnout a nemohl se dívat jinam, než na něj. Žádnou jinou možnost ale ani nechtěl.

"Říká se, že hudba je jazykem andělů," utrousil Harry znovu do mikrofonu. "Takže tyhle písničky jsou pro něj."