Stejně tě najdu. ||Luke Hemmings||

5. Naděje?

Asi měsíc po Vánocích:
Nepotřebuju tady mluvit o tom, co jsem dostala nebo nedostala. Nebo jaký byl silvestr, jen tak mezi námi silvestr byl legendární. Když si na to vzpomenu napadne mě jen 'panebože to se nikdy nestalo, pls to ne.'
Opravdu to stálo za to. Momentálně se chystám za Laurou, Luckou, Petrem a Davidem. Jsme prostě taková parta. Legendárna crew.

Mám ještě necelou hodinu. Jdu si dát lehnkou sprchu. Je to takové uklidňující. Konečně ten klid. Už mě ten okolní svět tak štve.

'Uhni krávo',
'Ty už snad blbější ani být nemůžeš'

Ať si hledí svého. Myslí si, jak jsou úžasní a chytří. Přitom jsou blbější než modrej orangutan (nevím, jak mě to napadlo). Všichni mě spojují s mojí minulostí, kterou stejně nikdo nechápe tak proč mě sakra řeší. Ať radši řeší svoje kraviny; že jim došel gel na vlasy nebo lak na nehty. Až budou mít skutečné problémy ať mi dají vědět. Do té doby ať jsou zticha.

Často mi říkají něco jako;
'Krávo blbá, běž se učit a nedělej, jak to máš těžký.'

Nechápu, proč jsou takový.
možná to nemám těžký, ale bratr, který žije úplně jinde a možná i zapomíná nebo chce zapomenout, že vůbec žiju, je podle mě dobrý důvod, proč být smutná a nevnímat.
Dobře, snažím se aspoň něco málo dělat kvůli rodičům, ale tak neřešte mě.

Po asi 25-ti minutový sprše se zabalím do ručníku a jdu si vybrat oblečení. Sakra, co si vezmu, venku je hezky takže asi šedé kraťasy a šedý croptop Nirvana. Líčení nijak řešit nemusím; korektor, lehké linky a řasenka toť vše.

Seběhnu dolů a slyším, jak si s mamka s někým povídá.
Můj strejda i s bratránkama, ještě že jdu ven. Tomáš, kterému je 15, je fajn. Ale malej Honzík, tomu je 8 a toho nemůžu vystát. Vždycky se mi snaží vytrhnout piercing a myslí si, že moje tetování jsou jen takový ty nalepovací z kostíků, takže se snaží je seškrábat.
"Ahoj Hani"
"Jé ahoj Tome"
Hned mě šel obejmout. Mám ho ráda, sním se dá povídat.
"Budeš tu s námi?" Strejda na mě.
"No ráda bych" Jo jasně.
"Ale jsem domluvená s kamarádama. Tome, nechceš jít s náma?"
Zeptala jsem se no, ani mým přátelům nevadí.
"No, my za chvíli odjíždíme, ale díky."
No nic neva.
"Aha škoda, no nic tak se mějte."
Rozloučím se a ani nečekám na odpověď. Obouvám boty a vybíhám z domu.
Už se těším ven. S nima jsem sama sebou a vím, že oni mě mají rádi a můžu být v klidu.

Ještěě mám chvíli tak si dojdu pro kafe. Sice tu není nějakej Starbucks nebo Costa, ale máme tu nějaký kafe taky. Klasika vanilkový cappuccino a jde se.

Procházím takovým 'parkem', no není to park ale říkáme tomu tak. Na jedný, tý nejrozbitější a nejpomalovanější lavičce, sedí klasická partička našich feťáků.
"Čáu Maisonová"
"Aaa naše američanka".
Bože můj buďte zticha.
"Ani nepozdravíš?"
Nechte mě být.
"Hmm čau"
Kašlu na ně. Do týhle party jsem kdysi tak trochu patřila. Jsem ráda, že už tam nejsem. Pochopím někdy si zahulit, ale nevyjít bez toho z domu? Nechápu je.

Už jen kousek a budu na našem smluveném místě. Takový klidný místečko v 'parku'.

Už z dálky slyším smích Laury, to prostě nejde přeslechnout.
Konečně jsem u nich, hned na kraji sedí Petr, je tu z nás nejstarší je mu 20, má auto a všude nás vozí a kupuje nám alkohol. Jeho si vážně dost vážím.
Vedle něj sedí Lucka, jeho holka, je jí 18 a je to hrozně skvělá.
Je s ní hrozná sranda.
Vedle Laura, kterou prostě slyšíte na kilometry. Tu představovat asi nemusím, je to moje bff - bitch for fun, no to sice taky, ale hlavně je to moje 'sestra'. Dostala mě úplně ze všeho a za vše jí jsem strašně vděčná.
No a nakonec David. David je prostě.....David. Je to hrozně zvláštní člověk. Vždy když je v partě těžká chvíle nebo napětí, většinou je to David, kdo to vše vyřeší. Je to super kluk. Jako celá parta.
"Ahoj Cliffi."
Vykřikne hned Laura, to protože ví, že mám Mikeyho strašně ráda, je to taková moje crush, co se týče skupiny.
Abych nezapomněla, Laura a Petr vědí o mém célém životě. Jsou jediní kdo to ví, a tak to musí zůstat a zůstane, alespoň prozatím.
"No moooc vtipný Laurino."
Vím, jak to nesnáší, a proto jsem to řekla.
"Koukám, že jsi taky dnes nějaká vtipná."
"Holky sakra přestaňte, takhle je to pokaždý."
No neřekl to nikdo jiný než David.
"No dobře, promiň Dádo."
Se všemi jsem se přivítala a šlo se na zříceninu nějaký stavby.
Je to tam, né naše, ale chodíme tam především my. Takže to je naše.
"Hej, o co že na tu římsu vyskočím."
Začne jako vždy Petr.
"Sakra Péťo snažíš se o to pokaždý a nikdy jsi to jěště nedal. Pojď to radši obejít." řekne Lucka.
Chtěla jsem říct to samé, ale tak co nevadí.
"Péťo, jestli chceš, pak si to tu seskakuj třeba saltama, ale takhle akorát hodíš hubu."
Volá na něj David, který už je skoro na místě kam chodíme.
"Fajn, když jste se rozhodli kazit mi sny."
Zase si hraje na uraženýho, jako vždycky a teď přijde klasika Lucka ho půjde utěšit.
"Ale notak lásko"
A je to tu, to jejich cicmání a slaďárny mě jednou zabijou. Jo, mám je ráda a přeju jim to, ale vidět to pořád není zrovna příjemná věc.
Když už jsme konečně všichni na místě, děláme to, co vždy, povídáme si a popíjíme pivko. Nechceme se opít nebo tak, jen prostě máme pivo no.

Počkat teď jsem si vzpomněla.
"Péťo mohla bych s tebou mluvit?" řekla jsem okamžitě.
"Jo jasně Hani, ty vždycky."
Oba jsme vstali a jdeme jen kousek vedle, aby byl klid.
"Víš, mám na tebe takovou hodně velkou prosbu." řekla jsem opatrně.
"No povídej, víš, že pro tebe udělám cokoli."
V tuhle reakci jsem doufala.
"Vážně cokoli? I úplnou šílenost?"
"Řekneš mi už, o co jde?"
Nojo nebudu to protahovat asi to bude lepší.
"No dobře. Odvezl bys mě do Berlína?"
"Co..cože? Do Berlína?"
"No jo do Berlína, víš 5SoS tam mají koncert a...."
"A ty tam chceš jít a vidět svýho bráchu, co?"
Je vidět, že už mě zná no.
"Jo přesně tak."
"No...Hani já nevím a kdy to je?"
"Za necelý měsíc, 21. února, je to sobota."
Prosím ať to vyjde.
"21.února? Tyjo ty máš štěstí, mám pocit, že v neděli 22. tam něco mám. Takže jo, můžu tě tam 21. hodit, ale domu bychom se dostali buď v neděli večer a nebo až v pondělí ráno."
Ale to je perfektní.
"To mi vůbec nevadí."
"A tvý rodiče?"
Musí se na to ptát? Ti by mě zabili.
"Nevědí o tom."
Jak jsem to řekla Petr se zasekl. S mou mamkou má dobrý vztah, asi by jí nedokázal lhát.
"Počkej tak to ne, Hani rád tě tam odvezu, ale tvoje rodiče to musí vědět, jasný?"
Je starostlivej, ale chápu ho je mi 16 a odjet si jen tak do Berlína bez vědomí rodičů, není nejlepší.
"Dobře, slibuju ti, že jim to řeknu."
Budu muset, když jemu něco slíbím, udělám to.
"Fajn, ale tvojí mamky se na to raději zeptám. Né že bych ti nevěřil, ale je to jistota."
Prej né, že bych ti nevěřil.
To se mě dotklo frajere.
"Dobře klidně, já sní o tom hned dnes promluvím."
"Tak dobře"

Zbytek dne byl klasika. Dělali jsme kraviny, furt si něco říkali, Petr se málem jako vždycky zabil, protože seskakoval z tý římsy. Je to hrozný retard.

Po tý době zase doma.
"Jsem doma!"
Zakřičela jsem když jsem si sundavala boty.
"Ahoj"
Odpověděl táta, ale mamka se neozvala. Jdu za tátou do obýváku.
"Tati, kde je mamka?" vyzvýdám. Opravdu mě to zajímá, chci sní pořešit ten koncert.
"Šla na kafe s kolegyní z práce, zachvilku přijde."
"Aha dobře"
No tak zatím půjdu do pokoje.
Otevřu dveře a nevím proč, ale začnou mi slzet oči. Nechápu, co se děje, proč brečím. Žádná vzpomínka, myšlenka, nic.
Tak co je? A pak mi to došlo.
Podívala jsem se na mou postel a došlo mi to. Část mého mozku, která mi neukazuje, na co myslí, si vzpomněla na den, kdy jsem naposledy seděla na téhle posteli se svým bratrem.
Vždy jsme si tu spolu sedli, objali se a povídali si. Bože, dělám jako kdyby umřel, ikdyž občas se tak vážně cítím. Vím, že žije a je někde ve světě, ale vlastně tu nikde není.

Slyšela jsem bouchnout dveře.
Mamka je doma.
Vyběhnu do půlky schodů a zavolám:
"Ahoj mami, mohla bys nachvilku zamnou nahoru?"
"Ahoj, jo jasně. Zachvilku jsem tam."

Dooobře, jdu do pokoje a načítám na notebooku stránku s lístkama, asi jsem si je měla rovnou koupit, nemohla by to zakázat, navíc peníze na to mám z brigády, ale neva.
Mamka vchází do pokoje a sedá si na postel.
"Tak co potřebuješ?" hned se zeptá. Nebudu to dlouho okecávat. Proč to protahovat.
"Tohle mami"
Řeknu a ukážu na monitor na notebooku.
"Cože? Počkej, co to je?"
To fakt neví, nebo to dělá?
"Mami je to tu napsaný. Koncert 5 Seconds of Summer v Berlíně. Chtěla bych tam jet."
Těžce jsem to řekla a ještě těžší bylo sledovat mamku hned potom.
Slzy se jí nahrnuly do očí a těžce vydechla.
"5 Seconds of Summer je kapela ve které hraje...." odmlčela se.
Dobře, dokončím to.
"Ano mami, hraje tam Luke, můj bratr. Mami, chci ho vidět, taky Michaela a Caluma. Mami je to 6 let, chci jen vědět jak vypadá. Chci ho vidět dělat, co ho baví. Lístek si koupím za své peníze a odveze mě tam Petr, v tu dobu tam zrovna pojede. Jen bych v pondělí nešla do školy, protože má nějaký zařizování."
Tak dlouhý proslov jsem u mamky dlouho neměla. Mamka se na mě podívala se slzavýma očima a jemně řekla.
"A jsi si jistá?"
Je zraněná, ale musela vědět, že to přijde.
"Ano mami, jsem. Víc než čímkoli jiným."
"Dobře Hani, když si to tak přeješ a zařídila sis to, klidně tam jeď."
Právě jsem asi umřela.
"Děkuju mami, mockrát děkuju, mám tě moc ráda."
Okamžitě jsem nalítla na mamku a objala ji.
Tohle je vážně úžasný.
Jsem tak šťastná.
Můj sen se stane skutečností.

Takže další kapitola, tentokrát trochu delší. Docela jsem se snažila, tak snad se líbí. Je mi jasný, že tohle stejně skoro nikdo nečte, ale tak co. A ještě velké dík patří annienkax, která mi hodně pomohla s chybami v příběhu a navíc píše vážně hezký příběhy, tak si je můžete přečíst.
Ari❤