Stejně tě najdu. ||Luke Hemmings||

7. Spojení

(Song neni povinný, ale u jedný části je dost příhodný. To poznáte :DD)

A POVINNĚ PŘEČÍST VZKAZ AUTORA NA KONCI PŘÍBĚHU.

Michael's pov:
"Je tak úžasný tady být!"
Zakřičel Ash do mikrofonu a publikum se hned rozpištělo.
"Chceme Vám moc poděkovat za vše, co pro nás děláte. Bez Vás bychom tu teď nestáli." řekl Luke
"Tohle je naše poslední píseň."
Hned jak to Luke dořekl se začal ozývat nesouhlas, ale jinak to nejde.

-

"Byl to super koncert."
Řekne Ash a svalí se na pohovku.
"Jako každej koncert." rychle prohodím.
"Hej kluci, mně se nikam nechce. Nemůžem ještě počkat?" ozvala se Lukova lenost.
"Ježiši Lukasi, děláš, jakoby to byl tvůj první koncert. Dobře víš, že takový dvě hodiny musíme počkat než se všechno sbalí."
Říkám Lukovi dost rozmrzele. Nejradši bych si jen sedl a vnímal jenom svoje myšlenky, ale oni pořád mluví.

Nevím proč, ale poslední dobou mám pocit, že Honey se chystá do Berlína. Teď v sobě mám pocit, že tu je. Že dnes byla na koncertě. Jakobych cítil její pohled, když jsem tam stál. Jsem asi paranoidní, protože jsem i cítil dotek čehosi na ruce. Měl byl k doktorovi.
"Hej Mikey, mohl bych s tebou mluvit?" Vytrhne mě Luke z mého přemýšlení. Né, že by se mi do toho 2x chtělo, ale je to Luke.
"Jo, jasně"
Odpovím suše, bez emocí.
Zacházíme vedle do místnosti a Luke spustí.
"Vím, že si teď myslel na mojí ségru. Měl jsi takovej pohled, jako když o ní mluvíme."
Jaaaj, nepoznám jestli se zlobí nebo ne. Vlastně nevím, o co jde.
"Mikey možná jsem naivní, ale dneska jsem měl pocit, že stojí v publiku."
Co? V publiku? To mi ani neříkej. Počkat, to by neřekl takhle.
"Tys ji viděl?" vypadne ze mě.
"Ne, to bohužel ne. Ale měl jsem pocit, že se na mě dívá. Jako když jsme byli malí a měl jsem nějaký představení ve škole a věděl jsem, že sedí v publiku. Teď jsem měl ten pocit zase. Na jiných koncertech jsem ho neměl. Jen tady. Dokonce jsem tam měl pocit, že mě objala ze zadu, jak to dělala jako malá."
Tak tohle jsem nečekal. Luke měl stejný myšlenky jako já. Kéž by to byla pravda.
"Hele Lukey, tenhle pocit jsem dnes měl taky."
"Važně?"
Zeptá se s malou nadějí v hlase.
"Jo"
Řeknu a při tom žalostně vydechnu.
"A myslíš, že by to tak mohlo být? Že je možný, že tu dnes byla?"
Takovou naději v hlase jsem v něm snad ještě nikdy neslyšel. Chce se mi brečet. Je tak těžký ho takhle vidět.
"Lukey, těžko říct. Bojím se, že ne. Možná to je jen pocit, protože jsme jí docela blízko."
Odpovím mu velmi těžce. Jeho pohled začně směřovat k zemi a jen přikývne. Nevydřím to. Musím ho obejmout. Luke se v mém objetí jen težce nadechne a opět vydechne.

-

Konečně si budu moct lehnout.
"Hej Mikey, podáš mi mojí tašku?" zavolá na mě Luke.
"Luku nebuť línej." odpovím. Né, že by mi vadilo podat mu tašku, ale on je tak línej a já tak unavenej. Ale protože ho mám rád, tašku mu podám.
Hned jak Luke dostal tašku, rychlostí světla vyběhl zadním vchodem z arény a ve zlomu sekundy byl v buse. Dělá to tak skoro vždycky, pokaždý ho děsně bolí hlava, tak se chce vyhnout pištění fanynek.
"Jako vždycky."
Prohodí Ash s pobavením v hlase.
"Nojo, on už snad ani jinak nevyjde."
Řekne Calum při tom, co si balí poslední věci do tašky.
"Prostě Lukas."
Řekne opět pobaveně Ash.
"Přesně, tohle jméno mluví za vše."
Řeknu a všichni se začneme lehce smát.
Po chvíli vycházím já. A po malinký chvilce to začalo.
Jekot. Šílenej jekot.
Jen jsem zamával a usmál se. Vím, že i tohle malinký gesto je pro ně hodně. Mám rád každého našeho fanouška a nejraději bych za nima šel, ale jsem unavenej. Chci spát.
"Mikiiiiii!"
Coto? Jak jsem to uslyšel zmrzl jsem jako kostka ledu.
To se mi musí zdát.
Ale, co když ne?
Kašlu na spánek, jdu k plotu.
Je tohle možný? Jsem snad, já nebo Luke, nějakej podělanej telepat?
Čím víc se přibližuju k plotu, tím víc se stupňuje ten jekot, ale je mi to jedno.
Nevnímám to. Jde mi jen o toho jednoho člověka.
Dojdu k plotu a přímo předemnou stojí krásná blodýno-bruneta nebo špinavá blondýna?
Nebo má ombré?
Já nevím, v holčičích vlasech se nevyznám, navíc jí moc nevidím, ale ty pomněnkové oči poznám.
"Hej, přiveďte mi prosím tuhle holku."
Řeknu jednomu z bodyguardů a ukážu na dívku předemnou. Bodyguard bez protestů dojde za plot a přivede mi ji.
Dívka přijde přede mě se slzavýma očima.
"Jak-jak jsi mi to řekla?"
Řeknu velmi jemně a zároveň dost těžce. Dívka zvedne pohled tak, abychom si viděli do očí.
"No, Mikiii."
Řekla jemným skoro neslyšným hlasem. Byl tak melodický, asi ráda zpívá.
"A odkud tohle to znáš?"
"Z dětství."
Zatajil se mi dech.
Je to ona.
"Honey?"
Zeptám se opatrně a pevně zadržuju slzy. Musím být silný. Jsem přece švarný chalan (majamut pochopí :DD)
"Ano Mikey, jsem to já."
Nemůžu tomu uvěřit.
Vážně to je ona?
Stojí přímo předemnou a já nevím, co říct. Stojím tu jako sloup. Kašlu na mluvení, musím ji obejmout.
Objímám ji pevněji, než kdy jindy. Chci jí dát najevo, že jsem tu pro ni.
Že ji nepustím.
Slzám jsem už nechal volný průběh. Klepu se jako ratlík. Dívka, kterou jsem v dětství miloval, je právě v mém náručí. Je tak krásná.
Luke. Luke ji musí vidět.
Ten se sesype víc než já, ale ještě chvíli si ji nechám. Až ji Lukovi ukážu, možná už ji nebudu moct takhle držet.

Hannah's pov:
Slzy mi už zase tečou proudem. Jeho rameno je můj osobní ručník.
On tak nádherně voní.
On je tak nádherný.
Po takový době jsem zase u něj v náručí. Můj malej Miki je zase u mě.
Cítím, jak brečí. Sám pan Michael Clifford kvůli mě brečí, je tak sladkej. Ty fanynky okolo mě křičí věci jako; 'sakra proč ji tak objímá'
' kdo si myslí, že je' a tak dále.
Sorry holky, on je můj.
No neni, ale kéž by byl.
"Já tomu nemůžu uvěřit. Opravdu jsi to ty?"
Říká mi v objetí. Asi spustím novou várku slz jen proto, že je tak sladkej. Hanino uklidni se.
"No, měla bych to být já. Snad si ještě pamatuju, kdo jsem."
Jak jsem to řekla, rozesmál se. Tak ráda ho vidím se smát.
"Tahle tvoje retardace mi tak chyběla."
Na to, jak dlouho jsme se neviděli si docela troufá.
"Jo tak moje retardace? To mi říkáš ty?"
Pokud vím, to on vždycky vymýšlel ty největší blbosti.
"Jo, to ti říkám. V tomhle se ti nevyrovnám."
Řekl se smíchem v hlase.
"Gordone, ty si troufáš."
Ani nevím, proč jsem mu tak řekla. Vždycky jsem mu tak říkala, když mě naštval.
Je to reflex.
"Mohla by sis pamatovat, že tohle nesnáším."
"Já si to pamatuju moc dobře."
Promiň Mikey
"Ach jo, tys mi tak chyběla."
Řekne a hned mě znovu obejme.
"I ty mě Mikey."
Zašeptám mu v objetí.
Po chvilce se odtáhne.
"Pojď Honey, Luke tě musí vidět."
On to vážně řekl?
Je to vážně tady?
Uvidím ho, konečně ho uvidím.
Ale, co když si nevzpomene, co potom?
"Mikey, já-já mám strach."
Opravdu se bojím.
"Z čeho?"
Zeptá se Mikey a přitom si utírá slzy z tváře.
"Že si nevzpomene. Že mě nepozná."
Mikey dá ruce na mé tváře a utírá mi mé slzy.
"On na tebe nikdy nezapomněl a já tě poznal, takže on taky."
Řekl tím svým sladkým 'Michael' hlasem a usmál se taky tak strašně sladce. Sakra chovám se jako nějaká trhlá fanynka. Nesmím z něj tak roztékat.
Chytá mě za ruku a vyrážíme směrem k busu. Je to nějaké moc rychlé.
Svírá se mi žaludek, zrychluje se mi tep i dech.
Nervozita zaplavuje celé moje tělo. To nejde, zastavím. Mikey se na ně podiveně podívá.
"Co se děje?"
Řekne tak ustaraně a chytne mě za obě ruce. Podívám se do země, potom Miekymu do očí a silně a zároveň žalostně vydechnu.
Znovu ho obejmu.
Je takový zaskočený, ale samozřejmě mi objetí opětuje.
"No tak, co se děje?"
Je z něj slyšet ještě větší strach.
"Ne to nic Mikey, jen se bojím. Chci ho vidět, ale bojím se ho vidět. Bojím se pohledu do jeho očí. Bojím se co si pomyslí o mých piercingách a tetováních. Co když ho svým vzhledem zklamu?"
Asi se bojím docela divných věcí, ale je to tak. Bojím se toho. Nechci aby se ve mě zklamal.
"Opravdu se bojíš tohohle?"
Vypadne z Mikeyho lehce pobaveně. Aspoň, že jemu se ulevilo.
"Honey, jsi nádherná. Jsi jeho sestra, měl by tě rád, ikdybys měla růžovou hlavu jako jsem měl já a měla potetovaný každý kousek těla. Jen tak mezi, i tak bys byla nádherná."
Je tak milej. Přesně tohle jsem chtěla slyšet. Né to, že jsem nádherná, ale slyšet tu jistotu, že ho nezklamu. No snad má pravdu.
"Děkuju Mikey, vždycky jsi věděl, jak mě potěšit. Jen doufám, že máš pravdu."
"Hele vážně buď v klidu. Luka znám vážně dobře. Takže tímhle jsem si jistej."
Jeho společnost mi vážně chyběla. Jo mám Petra nebo Davida, co mě takhle klukovsky utěšej, ale nikdo to nedokáže tak, jako Mikey. Znovu ho obejmu.
"Děkuju. Jsem tak ráda, že tě mám zase u sebe."
"Ty nemáš nikdy za co děkovat. Taky jsem moc rád. Tak co? Jsi už připravená, tam jít?"
Tím si nejsem jistá. Pořád mám docela strach, že se něco stane. Nevím, co by se mohlo stát, ale bojím se.
"No nevím, snad jo."
Mikey se sladce usměje a řekne: "Neboj se, budu tam s tebou, ano?"
Tímhle mě uklidnil asi nejvíc.
"Slibuješ?"
Blbej dotaz. Kam by asi šel, budeme v buse.
"Jo, to slibuju."
"Dobře, budu ti věřit."
Lehce se zasměje a těsně před vstupem do busu řekne:
"Počkej chvilku, obeznámím ho. Jestli tě nepozná utrhnu mu....no to je jedno."
Asi se snaží odlehčit situaci. Dobrý pokus kámo. Po té mi zmizí z dohledu. Slyším jen tón jeho hlasu, ale neslyším slova. Snad bude vše v pohodě.

Ok, ok. Dost jsem se zamotala ve slaďárnách. Nebojte takhle sladkej celej příběh nebude. Časem mužete čekat i sexuální scény atd.
Jinak sory, vim, že je tahle část poměrně o ničem, ale to je proto, že jsem to prostě chtěla prodloužit.
Dál, další kapitolu přidám už v pátek nebo v sobotu, cuz pojedu na 2 týdny na tábor a nevim, jestli budu moct přidat nějaký kapitoly.

A PROSIM NAPIŠTE NĚJAKEJ KOMENTÍK jde mi spíš o to, abych věděla jestli se Vám to líbí nebo ne. Sice mi přibívají views a sem tam nějaký votes, ale jak nemám žadnou odezvu nevim, jestli je to dobrý.
Ari❤