Stejně tě najdu. ||Luke Hemmings||

20. Zase špatně

Luke's pov:
"Luku, že Michael není. ...?" Začala rozklepaným hlasem, ještě že to nedokázala dokončit.
"Ne neboj se, bude v pořádku."
Slzy jí pomalu stékaly po tváři. Všichni jsme seděli úplně vyklepaní na gaučích a čekali. Buď až zavolají z nemocnice se zprávama o Michaelovi, nebo až zavolá Feldy a seřve nás, jak jsme to zase podělali.

Najednou začal zvonit mobil, všichni tu máme IPhone takže jsme netušili, čí to je.
Bylo to Ashe.
"Sakra to je Feldy, dám to nahlas."
Sevřel se mi žaludek a Cal začal lapat po dechu.
"Ano Feldy?" Začal Ashton nervózně.
"Kluci, co to má zase bejt?! Nemůžete alespoň jednou být v klidu? A zase to schytal Mike, tak co je?!" Spustil na nás.
"Prostě se to nějak vymklo." Konstatoval jsem.
"Vymklo?! Vymklo!! To myslíte vážně? Ono se to vymklo a Michael skončí v nemocnici. Tomu říkám velký vymknutí."
"Feldy, on se mě snažil zachránit." Řekla opartně Honey.
"Hele Hannah, to je sice hezký a jsem rád, že alespoň tobě se nic nestalo...ale Michael je pořád v kómatu a nevíme, kdy se probudí, takže musíme zrušit nejen dnešní, ale i zítřejší koncert, né-li víc."
Potom, co to řekl se Honey nahrnuly slzy do očí.
"Omlouvám se." Vydechla ze sebe.
"Není to tvá vina, jen příště buďte všichni opatrnější."
Rozloučili jsme se hovor ukončili. Nevíme, co teď.
Nikdo z nás ani nechce nic dělat.
Všechny mobily leží na stole a čeká se dál.

On Michael's mind:
Všude je tma.
Rozeznávám, že jsem v lese, ale víc nic.
"Mikey?" Ozvalo se za mnou. Otočím se za hlasem a stojí tam ona, ale je jiná.
"Honey?" V její tváři není emoce. Jakoby byla jen tělo.
"Michaele, odtud není úniku, musíš jít s námi." Řekla klidně, ale byl slyšet smutek, i když ve tváři nebyl.
"Kdo my?" Zeptám se ve stejnou chvíli, kdy ze stran vyjdou kluci, stejně bez-emoční jako ona.
"My Mikey." Řekne Cal, když jde blíž.
"Věř nám." Ashton.
"Nesmíš od nás, nebo od ní." Řekne Luke a ukáže na Honey.
"Ty to víš?" Zeptám se nervózně.
Luke se začal lehce smát, ale nebyl to jeho normální smích, tenhle byl hlubší.
"Jasně že jo. Předemnou nic neschováš." Dořekl, a koutkem úst se usmál, ale nebyl to milej úsměv.
"Před nikým z nás." Vypadlo z Ashe.
"Co Michaele, co takhle přestat s tou blbostí? Každej odhalí proč máš náramky. Před tím neutečeš." To není Honey, tahle holka je krutá.
"Honey, proč to říkáš? Přestaň." Vykoktám ze sebe.
"Neutečeš před něčím, co je pořád v tobě, čekáš že minulost zmizí, ale ta je pořád s tebou a bude. Toho se prostě nezbavíš a to hlavně, protože si slaboch. Nic si nedokázal, si ubožák......"
"Doooooost!!"

O den později

Hannah's pov:
Je to jako dřív, když jsem přišla o Luka, byla jsem na tom podobně, ale u něj jsem věděla, že je v pořádku.
U Michaela tu jistotu nemám.
Beznaděj, to je to co cítím.
Snažil se mě zachránit a sám skončil v nemocnici.
Jestli to nedopadne dobře, nikdy si to neodpustím.

Jako včera, sedíme a čekáme na hovor.
Zdá se to nekonečný.
Všichni máme strach.
Najednou Lukovi zazvonil mobil. Okamzitě to zvedl.
"Halo?" Chvíli jen poslouchal.
"Vážně? Dobře hned jsme tam." Dořekl a hovor ukončil.
"Michael se probudil a vypadá to, že je v pořádku." Okamžitě jsem na Luka skočila a všichni si oddechli. Bez dlouhého čekání jsme vyšli, nasedli do auta a jeli.

"Dobrý den, jdeme za Michaelem Cliffordem." Vypadlo hned z Ashe když jsme přišli k pultu.
"Pokoj 125." Odvětila nám sestřička a my šli rychlím krokem k pokoji. Když jsme byli u něj všichni jsme silně vydechli a Luke pomalu otevřel. Pohled jsme hned namířili na něj. Všichni jsme byli překvapeni, vypadal úplně v pořádku, jenom unaveně.
I přes to jsme se k němu rozeběhli a objali ho. Chtěla jsem mu dát pusu, ale kvůli Lukovi to nešlo.
"Jak ti je kámo?" Zeptal se ho mírně Calum.
"Hele docela dobrý, jen mě trochu bolí hlava a mám několik škrábanců a naraženou ruku. Řekli, že ruka bude brzo v pohodě, ale chvíli nemůžu hrát. No a trochu jsem se praštil do hlavy, ale nejspíš zítra budu moct jít." Ta informace, že se Mikey cítí dobře, mě hrozně potěšila a vykouzlila úsměv, vlastně nám všem.
"Jak dlouho nemůžeš hrát?" Zeptá se Laura.
"To nevím, asi týden, ale tolik koncertů zrušit nesmíme, takže budu hrát i tak." Řekl rázně.
"Michaele, je super že se cítíš dobře, ale ten týden musíš být v klidu." Luke.

V tom k nám přišel doktor.
"Dobrý den, tak Michaele, jak se cítíte?" Optá se takovým tím klidným doktorským hlasem.
"Je mi dobře, jen ta hlava." Zabručí Michael.
"Dobrá, takže zítra odpoledne můžete jít domů, ale pro vaše dobro musíte odpočívat a opravdu minimálně týden bez hraní." Doktor má pravdu, ale kluci nedokážou zrušit asi tak 5 koncertů.
"Ale.....ale....to....to je 5 koncertů, to nejde." Začne koktat Mikey.
"Hádám, že minimálně 2 zrušit musíte, ale tolik nemusíte. Zpěv zakázaný nemáte pokud se budete mírnit, jen nesmíte hrát." Řekne klidně doktor a bez dalších řečí odejde.
"Mikey promiň, je mi to tak líto." Vypadlo ze mě smutně.
"Ty za to přeci nemůžeš, nemůžeš za to že tam byl kopec." Konstatoval s úsměvem.
"No jo ale......"
"Přestaň, nemůžeš za to jasný." Zastaví mě. Jenom přikývnu.
Sedla jsem si na židli vedle Mikeyho postele, Calum si sedl na židli na druhé straně. Někdo si sedl na kraj postele a někdo stál.

-

"Miluju tě." Vypadlo z jeho růžových rtů.
"A já tebe." Odpověděla jsem a rty přitiskla na ty jeho.
"Tady je to fakt hezký." Řekl když jsme zase pokračovali v chůzi.
"Nevěřila jsem tomu, ale západ slunce na pláži je super." Musela jsem přiznat.
"Říkal jsem ti to." Usmál se a znovu mě políbil.
Ať tohle neskončí.

"Honey....hej Honey." Probudí mě šeptající Michael.
"Hmmm?" Zamumlám rozestale a rozhlídnu se. Všude po pokoji je tma, nikde nikdo jenom na druhý straně postele sedí na židli Laura a spí.
"Proč brečíš?" Zeptá se a utře mi slzu pod okem. Ani nevím, že brečím.
"Co? Já nevím, asi omylem." I přes tu tmu vidím, že se usmál.
Naklonila jsem se k němu a dala mu lehkou pusu.
"Jsem tak ráda že si v pořádku." Nijak neodpověděl, jen mi dal další pusu.
"Tak zase klidně spi." Řekne a oba usínáme ruku v ruce.

Probudí mě otevření dveří.
"Ještě, že jsi vzhůru, pusťte se, Luke už jde." Řekl Calum okamžitě, co vešel. Mikeyho jsem hned pustila a po chvilce přišel Luke, Ash i Nicole a Michael i Laura se probudili.
"Víte, že už je odpoledne? Michaele už můžeš jít." Okamžitě vypískl Ashton.
"A nojo." Zajásal Mike a už se zvedal z postele. Pobrali jsme jeho věci a šli jsme. Michael jen oznámil sestrám, že odchází a šli jsme k autu. Ashton šel na místo řidiče, Calum vedle a my ostatní jsme si posedali dozadu.

"Konečně." Zakřičel Michael hned jak vešel, donutilo nás to se zasmát.

Posedali jsme si na gauče s všem bylo jasný, jaká přijde debata.
"Takže?" Calum.
"Nevím." Luke.
"Nechci to rušit." Michael.
"Ale tak, co uděláme?" Ashton.
"Tak takhle probíhaj vaše debaty? Nikdo nic netuší? Co nějaký nápady?" Nicole.
Konečně někdo normální.
"Kašlem na to, budu hrát." Vypadlo z Michaela.
"Ne!" Reagovali hned kluci.
"Musí to jít i jinak." Luke.
"A co kdyby Michael normálně zpíval a hrála by Honey. Všechny písničky umí." Napadlo Lauru, mně se to teda nelíbí.
"To není špatný." Ash.
"Jasný to by šlo." Luke.
"No já nevím kluci." Reaguju.
"Tohle zmákneš. Štačí, když budeš sedět a hrát, ani chodit nemusíš jestli nechceš." Začne vysvětlovat Michael.
Všichni začnou s tím ať to zkusím a tak.
"Fajn dobře." Vydechnu, co mi zbývá. Koncert je zítra, kruci to je brzo.

-

"Mikey? Nespíš?" Přišla jsem za ním do ložnice.
"Nene, jenom ležím, pojď sem." Odpověděl, sedl si a usmál se. Přisedla jsem si k němu a dala mu pusu na tvář.
"Tak co, těšíš se na koncert?" Zeptá se vyzvídavě.
"Bojím se." Vydechnu.
"Taky jsem se před prvním bál, ale až tam budeš všechno z tebe spadne."
"Myslíš?" Moc si tím nejsem jistá.
"Jo, je jasný, že tě zavalí hrozná nervozita, ale až tam budeš stát a uvidíš ty stovky křičících fanoušků a ucítíš tu lásku a tu sílu, všechno se uklidní. Hlavně, budu tam já a bude tam Luke. Budem tam pro tebe." Odpoví mi sladce.
"Děkuju, tohle jsi řekl fakt hezky." Reaguju s úsměvem.
"Taky jsem to vymýšlel dost dlouho." Odpověděl.
"No mně to bylo jasný Gordone." Oba jsme se začali smát. Hned potom mě chytl za tvář a přitiskl rty na moje.
"Co to sakra?" Vrazil do pokoje Luke a my se odtrhli.
"Luku?!" Vypadlo z nás obou.
"No to si děláte prdel." Vyprskl a naštvaně odešel.
"Luku!?" Rozeběhla jsem se za ním.

Okey, další kapitola je na světě.
Vím, že je krátká a taková nezáživná, ale zrovna mi nějak nelítaly nápady.

Pro informaci, už se blížíme ke konci. Už jenom 5 kapitol a epilog.
Doufám, že se mi to povede dobře dokončit.
Ari❤