Stejně tě najdu. ||Luke Hemmings||

26. Konec

Hannah's pov:
"Notak Honey, říkej něco."
Spustí Luke po dlouhém tichu v autě. Právě veze mě a Lauru na letiště, nikdo jiný s námi nejede. Jasný, se všemi jsme se dostatečně rozloučili, ale nechceme odjet.
Je to těžký, i když jsme s nimi byly jen půl roku, tak to bylo půl roku, byly jsme zvyklí je vidět pořád a najednou je neuvidíme vůbec. Jako předtím s Lukem, ale toho jsem vídala 10 let než mi zmizel, ale stejně.
"Co bych měla říkat?"
Slyšela jsem, jak silně vydechl, bolí ho to, a mě taky.
"Dobře, chápu tě, taky chci, abyste tu zůstaly, ale nemůžeme nic dělat."
Souhlasně jsme přikývly a to byla poslední část komunikace za tu cestu. Ani jeden jsme se na nic nezmohli, a možná to je lepší.
Luke pořád přeblikává z vozovky na mě, pak v zrcátku na Lauru a zase na cestu. V jeho očích je vidět smutek, ale i vztek, dokážu na něm poznat vlastně všechno takže chápu, jak se cítí, protože se cítím stejně.

Pomalu přijíždíme na letiště a brácha hledá místo na zaparkování.
Zase ta velká hala a několik lidí.
Za ten půlrok jsme to zažili hodněkrát.
"Slib mi, že tentokrát si budem volat."
"Neboj Luku, zůstaneme v kontaktu, slibuju.
"Dobře, měj se hezky, sestřičko."
Silně mě objal a stáli jsme tak vážně dlouho. Snažím se nasát jeho vůni a pořádně si zapamatovat jeho stisk. Nevím, za jak dlouho to objetí zase ucítím, tak si ho chci pořádně vrýt do paměti.
Potom se objal i s Laurou a taky docela dlouho.
Za tu dobu si hodně přirostli k srdci, vlastně jsou taky trochu jako sourozenci, jsem ráda, že si rozumí a mají se rádi.
"Ahoj Lukey" řekli jsme jesnohlasně s Laurou. Věnoval nám poslední úsměv a sledovaly jsme, jak pomalu mizí v davu a vychází z letiště.
Cítil se takhle, když sledoval naše odjíždějící auto, když jsme se stěhovali?
Jestli ano, je mi tak líto, že cítil takovou bolest.
V letadle za námi přišly dvě holky a říkaly, že nás viděly na koncertě a ptaly se, jak se máme a tak. Normálně bychom si s nimi povídaly, ale tentokrát jsme to nedokázaly.
V tichosti jsme seděly a za přítomnosti slz ve tvářích jsme sledovaly mizející Sydney.
Vyvodilo mi to vzpomínky.
Viděla jsem to zase, cítila stejné pocity, ta bolest je nesnesitelná.
"Kolikrát ještě budu muset opouštět domov?"
"Hani, doufám i za tebe, že už to nebudeš muset zažívat znovu."
Seděly jsme v tichosti celý let a přemýšlely  nad vším, co bylo a bude.

-

"Ahoj zlato"
"Ahoj mami"
"Konecně si doma." Objala mě a dala mi pusu na tvář. Ne mami, tohle není můj domov.
"Nejsem"
"Jak to myslíš?" Její nálada se lehce změnila v ustaranou.
"Můj domov je v Sydney, u Luka a vždycky bude."
Bolestně vydechla a sedla si na gauč.
"Promiň mami."
Vydala jsem smutně a odešla do pokoje. Při odchodu jsem ještě slyšela, jak si začala povídat s tátou o budoucnosti a o tom, že není možný nás rozdělovat.
Jestli to dojde k tomu, že bych mohla žít s nimi, budu nejšťastnější.

-

Odpoledne mě vyzvedl Petr a šli jsme společně za ostatními do parku.
"Chybí ti?"
"Ani nevíš jak. Chtěla bych zpátky za ním."
"A za Michaelem taky co?"
"Jo i za ním, za nima všema."
Chápavě přikývl.
"Ale na druhou stranu, obě jste tady dost chyběly." Donutilo mě to se usmát.
"Nojo já vím, beze mě a Lauri to není ono."
"Zase si tolik nemysli Mais..... teda už Hemmingsová." Dobrý vzpomněl si, že už mám zase svoje rodný příjmení.
"Neříkej, že to není pravda." Pozvedla jsem jedno obočí a čekala na odpověď. Která ale nepřišla, jenom se začal smát.

"Jeej už jsou tady, čau Hani."
"Čau lidi, jak ste se tu měli?"
"Šlo to no."
Začali jsme se smát a kluci mi podali můj oblíbený Staropramen.
Je to jako dřív, všichni pohromadě, ale bez něj.
"Hani?"
"Jo Luci?"
"Jak myslíš, že to bude dál? Uvidíte se?"
Nahrnuly se mi slzy, ale potlačila jsem je. Jak mám odpovědět na otázku, na kterou neznám odpověď?
"Hele to nevím, možná, že zase prožiju Vánoce s celou rodinou a nepošlou mě k babičce."
"To bych ti opravdu přála, měli byste být pohromadě.
Velká pravda, ale to já nerozhodnu, ani on, ale už by mohli naši dostat rozum.

-

Přišla jsem za mamkou do kuchyně, když chystala večeři.
"Mami?"
"Co zlatíčko?"
"Přijede Luke na Vánoce?"
Mamka vše odložila a otočila se na mě.
"Chtěla bys být zase s ním, že?"
"Jo mami chtěla a taky bych zase chtěla strávit Vánoce jako rodina.
Mamka se zase otočila a začala zhluboka dýchat, dělá to vždycky, když se nechce rozbrečet.
"To já taky a myslím, že už bychom mohli."
"To i já."
Začala jsem už odcházet do pokoje.
"Bavilo tě hrát?"
"Bavilo a hodně."
"Vím, že jsi talentovaná jako Luke, ale chci, abys dokončila školu, ať už tady nebo v Sydney."
"Jak to myslíš tady nebo v Sydney."
"Vysvětlím pak."
Tahle slova zůstala ve vzduchu a odešla jsem.
Jak to jen myslela?
"Řeklas jí to?" Zaslechla jsem hlas táty.
"Ne úplně, řekneme jí to u večeře."
"Bude nadšená, jen nevím jestli dokáže opustit je."
"To nevím."
O čem to mluví?
Budem se stěhovat?
Vrátíme se do Sydney?

Hned v pokoji mi zazvoní mobil a hned poznám, kdo volá.

"Bráško?"
"Ahoj, říkali ti to?"
"Co mi měli říct?"
"Ty Vánoce jsou už na 100%"
"Vážně? Tak to je úžasný."
"No přesně, už aby to bylo."
"Jo chci tě vidět."
"I já tebe, blbej půlrok nenahradí 6 let."
"No přesně."
"Hele promiň, musím jít zkoušet. Měj se."
"Jo, ahoj."

Věděla jsem to.
Věděla jsem, že by to neudělali.
Všechno začíná být zase lepší, až na jednu věc.

Michael.

I když to bylo dost těžký, s Mikeym jsme se na neurčito rozešli. Nedokázali bychom být tak dlouho od sebe, tak jsme to udělali takhle.
Bolí mě to.
A jak moc, ale je to lepší než se trápit tím, že nejsme spolu.
Možná, že spolu jednou zase budem. Možná taky ne.
Nevím.
Je to budoucnost, do které nejde vidět.
Budoucnost, o které ani přemýšlet nejde.
Kdo ví co bude, ale vím, že ho miluju a vždycky budu.

A toto je prosím úplný konec. Nebude žádné pokračování nebo tak. Je na vás jak si to domyslíte.
Možný je opravdu cokoli.
Děkuju, že jste četli můj příběh. Děkuju za všechny votes i komentáře.
                 Ari❤