Stejně tě najdu. ||Luke Hemmings||

6. Konečně

Luke's pov:
"Berlííín!!!"
Zařve Ash a probudí tak mě i Mikeyho.
"Sakra Ashi, co to meleš?"
Řekne Mikey rozmrzele a chraplavě jako nějakěj vousatej motorkář. Víte jaký mají hlasy, ne?
"Mikey vstávej jsme v Berlíně, zachvíli vystupujeme a jdem do hotelu, tam to dospíš."
Zkusí to Calum.
"Jo my jsme v Berlíně? Tak naaajz. Počkat Berlíín eeeej Berlíín."
Mikey začal ječet jak malé dítě. Po nějaký chvilce se naštěstí uklidnil. Právě včas už jsme před hotelem.
"Tak pánové, jsme tady, můžete vystupovat."
Zavolal na nás náš řidič. Všichni jsme si vzali svojí základní tašku a šli jsme. Rychle jsme prošli do pokoje. Shodli jsme se na tom, že ještě půjdem spát.

Asi za 2 a půl hodiny:
"Proč? Proč mi to děláš?"
Řekla se slzami v očích a s bolestí v hlase.
"Honey, dobře víš, že to vždy byl můj sen."
Odpovídám tak těžce.
"Vždy bylo tvým snem opustit rodinu? A mě?"
Slzy jsem už nechal plynnout. Je to tak těžké. Nikdy jsem ji nechtěl zklamat a zranit a jediným činem jsem docílil obojího.

"Lukey, Lukey probuď se, notak!"
Otevřu oči a vidím nad sebou Mikeyho s ustaranýma očima.
"Mikey, stalo se něco?"
Docela mi nahnal strach.
"No, to mi řekni ty. Křičel jsi její jméno a brečel jsi."
Já křičel její jméno? To tu dlouho nebylo.
"Zdálo se mi o dni, kdy odjížděla. Bylo to tak strašný."
Slzy se mi zase hrnou do očí.
"Lukey, byl to jen sen."
"Tojo, ale pokračování je skutečnost."
Je pro mě tak těžké o tom mluvit. Nechci na to myslet, ale nejde to.
"Nemysli na to, vstávej. Půjdem se najíst."
Dobrý nápad, už mám hlad.
"Dobře, už vstávám."
Nesnáším tyhle sny, vždycky mám pocit, že nežije, nebo že už ji neuvidím. Luku přestaň, nemysli na to, přestaň.
Jde se jíst.

Po půl hodině:
"Mikey vážně? Pizza ke snídani?" prohodí Calum. Jako vím, že Mikey miluje pizzu, ale ke snídani?
"Pizza se dá jíst pořád." konstatuje Mikey. No Mikey byl vždycky jinej.
Já si dal toust se šunkou a sýrem. Calum to samý a Ashton si dal lívance.

Po jídle se jdeme projít po městě. Hádám, že uděláme několik fotek a pokecáme s pár fanouškama, které potkáme cestou.
Jako v každém městě.

Hannah's pov:
Sedím v autě s Petrem. Je tak hodnej, že mě hodí. Sice domu pojedu až zítra, ale aspoň mám víc času.
"Těšíš se na bráchu?"
vytrhl mě z přemýšlení.
"Ty se ptáš? Ani nevíš jak moc."
"To věřim, ale nesmíš sázet na to, že sním budeš mluvit nebo tak."
Ach jo, tuhle větu jsem nechtěla slyšet, ale asi má pravdu, ale doufat můžu.
"Jo to vím, ale musím ho vidět."
"Já to chápu"
Chápe mě v hodně věcech, ale v tomhle? To si nemyslím.
"Ani jsem se nezeptala, co tam zařizuješ?"
Čeká nás dlouhá cesta, tak jsem se zeptala.
"Noo, hele mám tam jeden pohovor ohledně marketingu v práci, a tak."
Takže složitosti z práce, které nepochopím.
"Aha"
Nevím, co jiného říct. Nechápu to.
"Ehm, je to prostě důležitej pohovor do práce."
"Dobře, dobře, stejně to nepochopím."
Stejně mě zná takže ví, že to nepochopím.
"Hele brouku, já jdu spát, ať mám nějakou tu energii."
Jsem fakt unavená.
"Dobře Hančo, vzbudim tě, až tam budem."
Nandavám si sluchátka, pouštím 5SoS abych se naladila na večer. Normálně nemám moc jejich písniček, ale kvůli koncertu jsem si jich stáhla hrozně moc. Usínám za poslechu Pernament Vacation.

"Proč myslíš, že je vše ztraceno?" ptá se.
"Protože je. On byl moje všechno, což znamená, že jsem všechno ztratila. Nemám nic."
Říkám přes všechny slzy a vzlyky.
"Rodinu pořád máš a máš mě."
Aspoň, že ona tady pro mě je, co bych bez ní dělala.
"Rodinu neúplnou, ale alespoň ty tu jsi. Co bych bez tebe dělala."
"Vždycky tu budu."
"I já pro tebe Lauri, spolehni se."
Snažím se ji uklidnit, ale nikdy nebudu úplně v pořádku, ale už si dost dobře osvojuju umění přetvářek.