Why? | Chenji [ ✔ ]

『3』

    ,,Sungie!" křikl nahlas Chenle, když jsem se objevil v cukrárně.

Hned jsem měl chuť se otočit a zase odejít, protože se na nás otočila spousta lidí. Nejhorší ale je, že takhle je to pořád, když jdu ze školy navštívit Chenleho do jeho práce a on se pořád není schopný ponaučit (a ti lidé by si na to taky už mohli zvyknout, jen tak mimochodem).

,,Ahoj, Lele." jemně jsem se na něj pousmál a tentokrát si stoupl tak, abych nezavazel, protože dnes tu měl vcelku dost frmol.

,,Platí ten dnešek?" optal se mě, když měl teď volno mluvit, ale i tak se věnoval objednávkám; proto to musím vyřídit rychle, abych ho nezdržoval příliš dlouho.

,,O tom jsem právě chtěl mluvit." pověděl jsem mu a už podle mé odpovědi mu bylo jasné, že se dnešek bude muset zrušit.
,,Táta přijel včera domů a chce po mně, abych s ním šel na nějakou večeři, abych prý někoho poznal." dlouze jsem vydechl.

,,Ach, to chápu." pokýval hlavou a zákazníkovi předal jeho objednávku. Rovnou si vyslechl další a začal s přípravou.
,,Ovšem z té večeře nevypadáš úplně nadšeně." poznamenal.

,,Protože mi to kazí plány s tebou." nafoukl jsem naštvaně tváře.
,,Jenže táta vytáhl kartu, jsem tu jen na pár dnů, tak si snad uděláš jeden večer čas. Určitě to pochopí i Chenle, protože má přeci podobnou situaci on sám doma." pokroutil jsem očima, jakmile jsem skončil s imitací svého otce.

,,Samozřejmě, že to chápu." ozval se hned a mile se na mě usmál.
,,Tátu vidíš vážně málo a vím, že ti chybí. A má pravdu s tím, že to mám stejně." pokýval hlavou a předal další objednávku a vyslechl si další.

,,Nemáš být náhodou na mé straně?" otázal jsem se ho dotčeně a ještě překřížil ruce na hrudi.
,,On tě snad nějak můj otec kontaktoval nebo co?" nadzvedl jsem obočí.

,,A jak by mě prosímtě kontaktoval? Vždyť jsme se nikdy neviděli, což bychom také měli změnit." poznamenal a já zase pokroutil očima.
,,Nekruť očima, je to tak. I máma tě chce už konečně poznat, když nám to vydrželo rok." věnoval mi rychlý úsměv, a pak svou pozornost věnoval objednávce.

,,Fajn, myslím, že tohle je náznak toho, abych už šel." pověděl jsem mu, načež jsem od něj dostal zmatený pohled.
,,Máš toho moc a jenom tě brzdím. Navíc se musím přichystat na tu večeři." osvětlil jsem mu to a nahl se, abych mu dal pusu na tvář.

,,Večer mi dej vědět, o co šlo a jak to dopadlo!" zavolal na mě ještě a já mu rukou naznačil, že tak provedu.

Z cukrárny jsem odešel a vydal se domů, kde už na mě stoprocentně čeká táta s různým slušným oblečením. Na všechno je úplně levý, ale jakmile se jedná o důležitou schůzku, to už oblečení umí vybrat naprosto perfektně.

A měl jsem pravdu.

Hned, co jsem otevřel dveře, jsem u sebe měl tátu, který mi sázel jedu otázku za druhou, jak kdybych byl pod výslechem; což je částečně pravda.