Why? | Chenji [ ✔ ]

『6』

    ,,Tati!" zakřičel jsem znovu po svém otci, ale o něco hlasitěji, aby mě tentokrát slyšel, protože jsem si byl jistý, že potřetí už zakřičet nedokáž, jak moc mě to břicho bolí.

Už jsem pomalu ztrácel naději a chystal se zakřičet tedy ještě jednou, ale najednou jsem zaslechl rychlé kroky a následně uviděl táty ve svém pokoji, který vypadal značně vyděšeně.

,,Ji? Copak se děje?" otázal se naprosto zmatený a hned byl u mé postele.
,,Je ti špatně? Něco bolí?"

,,Bo..lí." zamumlal jsem a zhluboka se nadechl. Chtěl jsem pokračovat a říct mu víc, ale nedokázal jsem to, jak v příšerných bolestech jsem byl.

Táta naštěstí pochopil, že toho ze mě víc nedostane a na nic víc se neptal. Místo toho si mě vzal do náruče a rychle se mnou šel dolů (po schodech samozřejmě opatrně), kde si vzal klíče z botníku a jen tak vyšel ven. Auto odemkl, posadil mě na zadní sedadla, připoutal a následně si sám sedl na místo řidiče a vyjel do nemocnice.

,,Vydrž, Sungie, už tam budeme." táta mě letmo očima zkontrolovat ve zpětném zrcátku, když jsme stáli na červené, a pak hned vyjel, jakmile tam naskočila zelená; upřímně se divím, že teď táta dbá na semafory.

Jak otec slíbil, do pár minut jsme už stáli na parkovišti u nemocnice a já byl opět u táty v náručí. Okolí jsem přestával kvůli bolestem vnímat, ale snažil jsem se být pořád vzhůru, abych tátu ještě víc nevyděsil. Jediné, co jsem dokázal pochytit bylo, že táta s někým mluví, už jsem ale nevěděl s kým. Brzy jsem byl překvapen náhlým světlem z baterky, která mi posvítila do obou očí, a to nebylo vůbec příjemné a akorát se mi z toho udělalo špatně. Rychle jsem se musel nahnout na bok (už jsem byl dávno uložený na nemocničním lůžku), abych se mohl vyzvracet na podlahu.

,,Prosím, odveďte pána ven." zaslechl jsem, jak doktor udává pokyn, nejspíš nějaké ze sester, aby odvedli mého otce pryč.

,,Ne!" dostal jsem ze sebe rychle, což vyvolalo další zvracení a samozřejmě na můj protest nikdo nebral ohled, protože se o mě museli co nejrychleji postarat.

Otce tedy vyvedli s menším násilím ven, protože on sám mě tady nechtěl nechat samotného, a tak se snažil v pokoji zůstat, ale to mu bohužel nevyšlo. A v podstatě od toho okamžiku, co otce vyvedli ven, si nic nepamatuji, protože se na mně podepsala ta příšerná bolest, únava a nevolnost - omdlel jsem.

Když jsem se opět probudil, už kolem mého lůžka nebyl takový povyk. Vlastně nebyl už žádný povyk, jen na pravé straně postele seděl táta, který mě držel za ruku a po hřbetu mé ruky jemně přejížděl palcem v konějšivém smyslu.

,,Ta..ti." dostal jsem ze sebe velice těžce, protože jsem měl v ústech naprosté sucho a příšernou nakyslou pachuť po zvracení.

,,Sungie." táta se na mě smutně podíval a pustil mou ruku, aby mi mohl nalít do sklenice vodu.
,,Tady máš." sklenici mi opatrně podal a já si ji vzal a trochu se napil.