Why? | Chenji [ ✔ ]

『1』『0』

    Jakmile jsem se uklidnil, zul jsem si boty, odložil si bundu a se zbytkem věcí šel do svého pokoje. V pokoji jsem zamířil rovnou ke stolu, kde jsem našel nějakou prázdnou složku a do ní si uložil zprávu od doktora a fotku miminka. Složku jsem zavřel, ale nechal ji jen tak na stole, protože mi bylo jasné, že do ní půjdu kvůli té fotce, abych ji mohl ukázat Min a tátovi.

Díky tomu jsem si i vzpomněl, že Min chtěla, abych ji zavolal, a proto jsem se do toho hned pustil. Vytáhl jsem svůj telefon, našel její číslo a začal volat. Mezitím jsem začal jen tak chodit po pokoji.

,,Jisungu, už máš po kontrole?" hovor mi zvedla ani ne po prvním pípnutí a už se i vyptávala.
,,Jak to dopadlo?"

,,Ahoj, Min." tiše jsem se uchechtl.
,,Ano, už mám po kontrole, už jsem dokonce i doma." odpověděl jsem ji.

,,No, a jak to teda dopadlo?" položila svou otázku znovu a podle tónu jejího hlasu jsem dokázal poznat, jak je naprosto napjatá.

,,Všechno je naprosto stejné, jako když mě pouštěli z nemocnice." konečně jsem ji odpověděl.
,,Jen... Mám už pouze dva týdny na to, abych se rozhodl, jestli si dítě chci nebo nechci nechat. Doktor říkat, že zbytečně čekat není taky úplně dobré, takže se musím rozhodnout do další kontroly." prozradil jsem jí ještě něco víc; stejně bych jí to řekl až by se vrátila, tak proč jí to neříct rovnou.

,,Tak to se ti čas hodně zkrátil, ale zas je to i pochopitelné." jemně vydechla.
,,Vím, že čekáš, že ti poradím, ale budu ti muset říct, že tohle je vážně jen na tobě. Se tvým tátou ti můžeme říct své názory, ale volba bude stále na tobě." pověděla mi.

,,Já vím, já vím." pokýval jsem hlavou.
,,I tak ale moc děkuji, opravdu." posadil jsem se na postel a volnou rukou si prohrábl vlasy.

,,Nemáš proč děkovat, Jisungie." věděl jsem, že kroutí hlavou.
,,Kéž bych ti mohla pomoct víc."

,,Min, děláš víc než dost. To samé táta. Oba pro mě teď děláte tolik, že jsem naprosto vděčný a moc vám děkuji." pověděl jsem ji s menším úsměvem na tváři.

,,To nestojí za řeč. Každý správný rodič by se měl takhle zachovat." usmála se.
,,Ji, zbytek mi povíš až se vrátím domů, teď už musím jít."

,,Jo jo, jasně." pokýval jsem hlavou.
,,Ahoj." společně jsme se po telefonu rozloučili a já hovor ukončil.

Když hovor skončil, ruce (i s telefonem) jsem složil do klína a dlouze vydechl. Byl jsem ze všeho pořád takový špatný a celkově jsem se cítil divně. Začalo to být až moc reálné a já měl snad ještě větší strach.

Pokroutil jsem nad sebou hlavou, zvedl se z postele a šel do kuchyně, abych si nachystal něco k jídlu. Naštěstí mám v lednici od Min ještě jídlo ze včerejška, takže jsem si ho jenom ohřál a s talířkem se usadil ke stolu. V tichosti jsem pojedl, uklidil po sobě, a pak si šel lehnout, protože jsem měl mylný pocit, že spánkem se vše vyřeší; a také jsem byl pořád unavený kvůli tomu, jak brzo jsem vstával.