Why? | Chenji [ ✔ ]

『1』『4』

    ,,Sungie?" do domu vletěl táta.
,,Sungie, jsem tady!" rozhlédl se kolem, a když mě spatřil, jak ležím na zemi v kuchyni, hned se za mnou rozběhl a dřepl si ke mně.

,,T-tati.." zamumlal jsem naprosto vyčerpaně a chvíli na to bolestí zakřičel.

,,Jsem tady, neboj se." pohladil mě ve vlasech a následně si mě vyzvedl do náruče.
,,Vezmu tě do nemocnice, tam se o tebe postarají a ty i miminko budete v pořádku, to ti slibuji." nahl se, aby mi dal pusu na čelo a hned mě zanesl k sobě do auta.

V autě mě položil na zadní sedadla a pokusil se mě tak nějak připoutat. Na to se pak ale vykašlal, ještě se rychle vrátil k domu, aby zamkl dveře, a pak už nasedl na místo řidiče a co nejrychleji jel do nemocnice.

,,Už jsme tady, Zlatíčko, už jsme tu." pověděl mi táta, jakmile zaparkoval u nemocnice a hned vysedl z auta, aby si mě mohl vzít na ruce.
,,Pomoc, potřebuji pomoc!" začal se očima shánět po někom, kdo by mu pomohl.

,,Ano, co se děje?" byla u nás sestřička.

,,On... Krvácí, hodně." dokázal ze sebe nějak dostat, protože když se ho sestřička zeptala co se děje, měl najednou výpadek.
,,Je těhotný." dodal velice podstatnou informaci, která sestřičku rozhýbala.

Hned tátu začala někam vést a po cestě oznámila jiné sestře, že musí co nejrychleji pro doktora, protože je to urgentní. I druhá sestřička jednala rychle, rychleji než mi, aby byl doktor připravený na můj příchod.

Do chvíle jsme dorazili do ordinace, kde jsem byl položený na lůžko a už se mi hned začala věnovat spousta lidí. Já ovšem nic nedokázal vnímat. Jediné, co jsem vnímal, byla pořád ta nehorázná bolest, která proudila celým mým tělem. Otce samozřejmě opět vyvedli ven, i když se bránil, aby mohl zůstat se mnou, ale to mu nedovolili, přesně tak, jako minule.

Během několika dalších minut, to mé tělo už nedokázalo vydržet a já upadl do temnoty; aspoň jsem už necítil žádnou bolest a měl tak na nějakou chvíli klid.

,,Sungie." zaslechl jsem hlas táty hned, co jsem pootevřel oči.
,,Jsem tak rád, že tě vidím vzhůru." řekl šeptem, aby tak zabránil pláči a pohladil mě ve vlasech.

,,Ta..ti." odkašlal jsem si a hned na to jsem měl u úst sklenici s vodou, kterou jsem rád přijal a napil se.
,,Je dítě..." odmlčel jsem se, protože jsem měl strach svou otázku vyslovit.

,,Je." odpověděl mi táta s menším úsměvem.
,,Dítě je v pořádku." chytil mě za ruku, po které mě začal hladit palcem.

Jen jsem s úlevou pokýval hlavou a ještě na chvíli zavřel oči, abych se lépe probral a hlavně se uklidnil, protože jsem slyšel, jak přístroj, který byl ke mně připojen, celkem rychle pípá.

,,Akorát doktor říkal, že bude lepší, aby jsi po zbytek těhotenství zůstal jen v posteli a zní vylezl jen v té nejvyšší nutnosti, takže záchod a hygiena." pověděl mi, ale to už mi bylo nějak jedno. Důležité pro mě bylo vědět, že miminko je stále se mnou a je v pořádku.