Why? | Chenji [ ✔ ]

+『4』+

     Táta brzy zase odjel pracovně pryč, a tak jsem měl dům opět celý jen pro sebe. Proto jsem toho hned využil a zavolal si k sobě Chenleho, abychom spolu vše probrali, ale hlavně, abych ho mohl mít konečně u sebe. Od té večeře jsme se totiž ani jednou neviděli a psali si naprosto minimálně z obavy, že nás u toho jeden z našich rodičů nachytá.

,,Chenle!" hned jsem mu padl kolem krku, jakmile jsem mu otevřel dveře. Hlavu jsem zabořil do jeho ramene a zhluboka se nadechl; měl jsem co dělat, abych se nerozplakal.

,,Zlatíčko moje, už je dobře." začal mě hladit po zádech, a také mi vtiskl pusu do vlasů.
,,Pojď, půjdeme si sednout." zavřel za námi dveře, a pak se mnou šel do obýváku, kde jsme si sedli na pohovku.

,,Lele, co... Co budeme dělat?" zamumlal jsem a co nejvíc se na něj natiskl, abych mu byl, co nejblíže jsem mohl.
,,Tohle..." nedokázal jsem nic víc říct. Stále jsem naší situaci nedokázal pochopit a nejspíš ji ani nikdy nepochopím.

Chenle si mě vysadil na klín, své ruce obmotal kolem mého pasu a tím si mě na sebe ještě víc přitiskl.

,,Lele..." podíval jsem se mu do očích, ve kterých měl slzy, tak jako já. Pravděpodobně jsme oba mysleli na tu stejnou věc, ale nechtěli ji vyslovit nahlas.
,,Já... Já prostě n-nemůžu." opět jsem se zhluboka nadechl, abych zabránil pláči, který byl těžší udržet.

,,Sluníčko." smutně se na mě pousmál a pohladil mě po tváři, načež si mě pak za krk přitáhl blíž a na rty mi vtiskl něžný polibek.

Ovšem, když se ode mě chtěl odtáhnout, nenechal jsem ho.
,,Nepřestávej, prosím." musel jsem znít naprosto zoufale, ale to jsem také byl.

Jediné, co jsem teď potřeboval, byl Chenle a jedině Chenle. Chtěl jsem ho cítit všude na sobě a v sobě. Po ničem jiném jsem momentálně netoužil, protože mi to dávalo slabý pocit naděje, že vše dopadne úplně jinak, než bude muset.

Chenle nic dalšího neřekl a naše rty opět spojil v jedno. Ze začátku to byl jen nevinný polibek plný citů, které jsme k sobě měly, ale později polibky začaly být hladové a plné chtíče. Chenle své ruce přesunul na můj zadek, který příjemně v dlaních promnul a to u mě vyvolalo reakci v podobně vzdychnutí. Chenle se do polibku usmál a následně mě jemně kousl do spodního rtu.

,,Um, Lele." rukama jsem mu pevně sevřel tričko a začal se rozkrokem otírat o jeho stehna, jak nedočkavý jsem začal být.
,,Prosím, prosím." zamumlal jsem.

,,O co moje sluníčko prosí?" zašeptal mi do ucha a rty poté sjel na můj krk, na který začal pokládat polibky.
,,Chtěl by víc tohoto?" zadek mi pevně stiskl a já vzdychl - ovšem to nebylo úplně to, co jsem chtěl.

,,Lele, prosím." opět jsem začal prosit, protože jsem se styděl si říct, po čem toužím a bylo mi jasné, že to Chenle vycítil.

,,Nebo by jsi chtěl víc tohoto?" najednou jsem na zadku ucítil zaštípnutí od Chenleho ruky, která mě přes zadek plácla. Hlasitě jsem zakňučel a pohyb své pánve víc zrychlil.
,,Pokud mi neřekneš, o co tak nádherně prosíš, budu to opakovat do doby, dokud se neuděláš do kalhot, Jisungie." a aby svým slovům dal váhu, opět mě přes zadek plácl, ale s o něco větší silou.