Why? | Chenji [ ✔ ]

『5』

     Od toho dne jsme se s Chenlem vůbec nekontaktovali a ani se navzájem nevyhledávali. Přestal jsem dokonce chodit i do té cukrárny, ve které pracoval, abych si to nedělal těžší - abych to nedělal těžší nám oboum.

Samozřejmě, že to bylo příšerně těžké, ale mohl jsem dělat něco jiného? Ne. Chci, aby byl můj táta šťastný a to samé chce Chenle pro svou mámu, takže se musíme smířit s tímhle řešením, které nám oboum láme srdce.

,,Jisungu, děje se něco?" optal se mě otec, který je zase zpátky a tentokrát už na delší dobu (to znamená, že i Chenleho matka).
,,Od mého příjezdu jsi jen zavřený v pokoji a ven vyjdeš sotva na jídlo a pití. Pokud zrovna nejsi ve škole." poznamenal.

Šel jsem si zrovna pro něco k pití, protože jsem měl příšerné sucho v ústech a zrovna to vyšlo tak, že jsem se v kuchyni potkal právě s mým otcem, který měl na tváři velice starostlivý výraz.

,,Všechno je v pohodě." zamumlal jsem a dopil zbytek šťávy, kterou jsem si před chvílí nalil do sklenice.

Neměl jsem vůbec žádnou chuť s ním teď komunikovat. Hlavně proto, že mu nemohu říct, proč se cítím tak, jak se cítím, a také se už dva dny necítím dobře, takže si chci jen lehnout do postele a pokračovat ve spánku.

,,Jisungu, prosím..." táta se ale nevzdal a pokračoval dál.
,,Moc dobře vidím, že se něco děje. Hlavně to potvrzují ty tvé zarudlé oči od pláče." překřížil ruce na hrudi.

,,Tati-"

,,Tebe trápí to, že jsem se dal dohromady s Min, viď?" než jsem stihl cokoliv říct, předběhl mě táta se svou otázkou.
,,Jisungu, já vím, že jsem ti měl něco říct dřív a ne až při té večeři, kdy jsme to před vás oba podali, jako hotovou věc, ale musíš mě pochopit, že-"

Tentokrát jsem ho nenechal pokračovat já. ,,Tati, to, že jsi s Min mi vůbec nevadí. Opravdu jsem za vás dva moc rád, jen..." dlouze jsem vydechl.
,,Prostě se teď necítím úplně nejlíp, a taky.. taky jsme se rozešli s Lelem." v očích jsem měla další slzy, které jsem se ale snažil držet.

,,Oh, to.. to jsem nevěděl. Co se stalo? Podle toho, co jsi vždycky říkal, to vypadalo, že je vše v pořádku, tak proč rozchod?" hned se zajímal, což je u rodiče normální, ale radši bych, kdyby mě teď nechal být.

,,Promiň, tati, ale j-já to teď řešit nechci, jo?" koukl jsem na něj a on přikývl hlavou k souhlasu, že chápe.
,,Děkuji." též jsem kývl hlavou a chystal se konečně vrátil do pokoje, ale bohužel jsem musel ještě zamířit ke dřezu, kde jsem vyvrhl veškerý obsah svého žaludku; díky Bohu, že je nádobí umyté a dřez je tak prázdný.

,,Bože, Sungie, jsi v pořádku?" hned jsem měl vedle sebe tátu, který mě začal lehce přidržovat, protože jsem se začal jemně třást a on musel mít strach, abych nespadl.