Why? | Chenji [ ✔ ]

『8』

    ,,Neboj se, bude to v pořádku." Min mě pohladila po stehně, když jsme už s autem stáli před naším domem.

Otočil jsem k ní hlavu, načež ona se mile usmála. Jemně jsem vydechl, pro sebe si pokývalou hlavou, že má asi pravdu a otevřel dveře od auta. Z auta jsem následně vysedl a přešel k zadním dveřím, abych si mohl vzít svou tašku, ale Min mě zastavila.

,,Vezmu to." pověděla a tašku vzala místo mě. Tiše jsem ji poděkoval a společně jsme se vydali ke dveřím, které Min odemkla a pustila mě dovnitř.
,,Jsme tady!" zavolala přes celý dům a to už jsem chtěl utéct; proč to musela udělat?

,,Je vůbec doma?" koukl jsem na Min, která mou tašku položila na botník, aby se mohla zout, jako jsem to udělal já.

,,Určitě je." přikývla a hned, co to dořekla, se domem ozvalo vrtání.
,,Vidíš." pousmála se na mě, a když boty uložila do botníku, opět vzala mou tašku.
,,Najdeš ho v pokoji pro hosty. Já ti zatím tašku uložím v pokoji." pověděla mi a šla do mého pokoje.

Já ještě nějakou chvíli stál v chodbě, ale nakonec jsem se odhodlal k tomu, abych začal nohama hýbat a dostal se tak ke dveřím pokoje pro hosty. Čím blíž jsem byl, tím hlasitější byl zvuk vrtačky, což nebylo úplně příjemné, ale pořád to trochu tlumily zavřené dveře, takže to nebylo ani tolik děsné.

Před dveřmi jsem se zastavil, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a hlasitě zaklepal na dveře. Během několika sekund mi došlo, že přes ten hluk vrtačky táta klepání určitě neuslyší, a tak jsem prostě dveře otevřel a vešel dovnitř.

,,Tati!" řekl jsem co nejvíce nahlas, aby mě slyšel, což se také podařilo. Táta přestal vrtat a otočil se za sebe, aby zjistil, kdo na něj mluví a jestli se mu to náhodu nezdá.

,,Jisungu." oči se mu lehce rozšířili, když mě spatřil; divný, to mě tady nečekal?
,,Tady by jsi teď neměl být, honem ven. Lítá tady samý prach a všechno možné." vrtačku odložil a rychle mě hnal ven.

Samozřejmě jsem poslechl a vyšel opět ven s ním v patách. Táta za sebou dveře ještě zavřel, a pak už jsme se na sebe jen dívali, jak kdybychom se neviděli bůhví jak dlouho a neměli si co říct (to druhé je nejspíš i pravda).

,,Proč jsi se pustil do předělávání?" zeptal jsem se po chvíli trapného ticha.
,,Min se synem se sem budou stěhovat?" položil jsem další otázku, která mi trochu vadila.

Nechtěl jsem Chenleho vidět, nebo aspoň ne teď. Vím, že se tomu stejně nevyhnu, protože táta a Min jsou spolu, a v jejich věku už pravděpodobně spolu i stoprocentně zůstanou, takže to znamená, že společně budou bydlet, a to také znamená, že uvidím Chenleho každý den. Tedy... Určitě jen do doby, než si najde vlastní bydlení se svou novou drahou polovičkou.

,,Ne ne, to zatím ještě ne." pokroutil hlavou a na moment se odmlčel.
,,Chtěl jsem to mít jako překvapení, ale nedošlo mi, že na přijde řeč vesměs hned." uchechtl se a já se na něj jen zmateně díval, protože jsem neměl tušení, o čem vlastně mluví.
,,Z pokoje pro hosty chci udělat dětský pokojíček." usmál se na mě.