Why? | Chenji [ ✔ ]

『1』『7』

    Z nemocnice mě nakonec pustili až za dva dny. Mezitím, co jsem v nemocnici byl, jsem měl rozhovor s doktorem, který bude provádět zákrok, jakmile dosáhnu šestnáctého týdne těhotenství a řekl mi vše, co bude potřeba, a tak podobně. Samozřejmě u toho byl táta a dokonce v pokoji nechal i Chenleho, aby se mnou mohl být. Za ty dva dny jsem ani nedokázal zjistit, co táta Chenlemu vůbec řekl, ale aspoň po sobě už nevrčeli, jak nějaká dravá zvířata.

,,Chceš něco přinést?" otázal se mě Chenle hned, co jsem ulehl do postele. Pouze jsem pokroutil hlavou na jeho odpověď a lehl si zády k němu.
,,Dobře." kývl a jemně vydechl.
,,Půjdu na chvíli dolů, hned budu zpátky u tebe." oznámil mi, odložil mou tašku ke skříni a šel dolů.

Zůstal jsem tedy v pokoji sám, ale to mi vůbec nevadilo. Upřímně jsem teď spíš hledal samotu, než něčí náruč - přesný opak toho, co jsem potřeboval před pár dny.

,,Jsem zase zpátky." uslyšel jsem po chvíli Chenleho hlas, který se vrátil do pokoje.
,,Uklidím ti ty věci, ano?" aniž bych mu odpověděl, přešel k mé tašce, kterou dříve odložil a začal mé věci vybalovat.

Chenle to měl do nějakých patnácti minut hotové, a tak si lehl ke mně do postele a opatrně mě ze zadu objal. Když jsem nijak neucukl, ani neřekl, ať mě nechá být, objal mě o něco pevněji a dal mi pusu ze zadu na krk.

,,Nechceš si pustit film? Aspoň se trochu zabavíš." optal se mě, ale já jen zase pokroutil hlavou, že nechci.
,,Sungie... Nesmíš se tím nechat pohltit. Vždyť ani nevíme, jestli to tak opravdu je." pohladil mě po bříšku.

To jsem jeho ruku chytil a odstrčil pryč. Nevadilo mi, že mě objímá, ale na břicho mi rozhodně sahat nebude. Možná jsem mu odpustil, ale ne natolik, aby se mohl chovat takhle, jakoby bylo vše mezi námi naprosto v pořádku.

,,Promiň." zamumlal a ruku položil aspoň na můj bok, po kterém mě začal hladit.
,,Chci jen říct-"

,,Já si miminko nenechám." přerušil jsem ho a místo toho začal mluvit o tom, nad čím přemýšlím už dva dny; vlastně už přímo od toho, co nám to řekli.

,,Cože?" nadzvedl obočí.
,,Co tím myslíš?" otázal se.

Otočil jsem se k němu čelem, ale pohled jsem měl sklopený mezi námi.
,,Pokud..." vydechl jsem.
,,Pokud má naše miminko opravdu Edwardsův syndrom, šel bych na ten potrat." vysvětlil jsem mu to, i když si jsem jistý, že on věděl, co tím myslím už napoprvé.

,,Jsi.. si tím opravdu jistý?" otázal se mě po dlouhé pauze, která mezi námi nastala, kvůli mému vysvětlení.

Pokýval jsem hlavou k souhlasu.
,,Nemůžu to tomu chudáčkovi udělat." položil jsem si jednu ruku na břicho.
,,Nechci, aby trpěl, když se narodí a trpěl by. Hledal jsem si, co Edwardsův syndrom pro miminko zahrnuje a... Není to vůči miminku fér." dlouze jsem vydechl.