Why? | Chenji [ ✔ ]

『2』『1』

Věnováno keitsukishima2709
   

    ,,Dobrý den." do pokoje, asi o hodinu později, vešla sestřička.
,,Nesu Vám prášek, den si dejte pod jazyk a nechte ho rozpustit." podala mi kalíšek s práškem, který jsem si od ní vzal a prášek si dal pod jazyk, jak mi bylo řečeno.
,,To je ode mě zatím vše." mile se usmála a z pokoje zase odešla.

,,Asi budu mít blbou otázku." promluvil táta.
,,Ale jak to teda funguje? To ti dají jen ten prášek nebo..?" podíval se na mě a na Chenleho, ale postup jsem věděl jen já, protože mi ho řekla sestřička, ještě když jsem byl s ní na sesterně.

,,Ten prášek mi má vyvolat stahy, jak kdyby se jednalo o normální porod." pověděl jsem mu, i když s práškem pod jazykem to nebylo úplně nejlepší.
,,Bude to trvat ale několik hodin. Je i možnost, že se to dnes nepovede, a tak se bude muset začít znovu." dodal jsem s menším povzdechem.

,,Takže to bude, jako normální porod?" nadzvedl překvapeně obočí.
,,Myslel jsem, že to jde udělat vesměs hned a bez hospitalizace."

,,Uhm." pokýval jsem hlavou k jeho otázce.
,,Ono to tak funguje, ale jen do dvanáctého týdnů těhotenství. Jelikož já už jsem dávno za dvanáctým týdnem, musí to jít takhle." upřesnil jsem mu, proč to tak vlastně je.

,,Může tam s tebou někdo být?" ptal se táta dál. Bylo vidět, že začíná mít trochu strach, že si budu muset projít porodem jen proto, abych se miminka vzdal.

,,Sestřička říkala, že ano." odpověděl jsem.
,,A chtěl jsem se zeptat, jestli by tam se mnou mohla Min?" podíval jsem se na zmíněnou osobu.

,,Ráda tam s tebou půjdu." mile se na mě usmála a pohladila mě po koleni.
,,Ovšem, pokud s tím je Chenle v pořádku?" koukla na svého syna a já též.

,,Samozřejmě." pokýval hlavou.
,,Je mi jasné, že mamka tam bude víc nápomocná, než já." uchechtl se.
,,Já bych asi omdlel." dodal se smíchem.

,,Právě proto tam Min chci místo tebe." také jsem se zasmál, jako táta s Min. Bylo fajn se v takovou těžkou chvíli zasmát, i když jenom na chvíli.

,,Takže teď budeme jen čekat, jestli ten prášek zabere a vyvolá stahy?" promluvil opět táta, když jsme se všichni přestali smát.

,,Přesně tak." vydechl jsem.
,,Takže klidně si běžte kam chcete. Opravdu to potrvá ještě hodně dlouho a já vás tady nechci držet." na všechny jsem koukl.

,,Sluníčko, kdybychom chtěli, odejdeme, ale jelikož nechceme, tak tady s tebou zůstaneme." usmál se na mě táta a pohladil mě ve vlasech.

,,Děkuji." trochu jsem se pousmál. Jsem opravdu rád, že je tady u sebe mám, protože bez nich bych to vůbec nezvládl.