To ako vážne, Matúš?

7. Dobrodružství

Z pohledu Hanny

Nemůžu přeci jen tak odjet na Slovensko. Matúš a Peter mi dali návrh, že bych s nimi mohla jet do Prievidze a to se sotva známe. Ano, věděla jsem, že to dělají hlavně proto, že Matúš o mě stál, ale vůbec si neuvědomují, co všechno to obnáší. Navíc, já to podobně jako Matúš bohužel neviděla.
Chtěla jsem si ten den užít naplno, bavit se, seznámit se s Jirkou Králem a Atim osobně a to se mi povedlo. Pravdou bylo, že za to můžu poděkovat Matúšovi, nepoznat jeho, nestála bych teď vedle Jirky a nepovídala si s ním, jako bychom se znali léta. Dopadlo to nad míru dobře a já začala uvažovat nad tím, že bych mohla zažít ještě další dobrodružství. Měla jsem v sobě sice trochu alkoholu a tak mě to tím pádem možná i trochu ovlivňovalo, ale mohl se z toho stát ještě hodně zajímavý výlet. Ani jsem neměla takový strach z toho, že se mi něco stane, jako spíš strach z dostatku financí, jak se dostanu domů a jak to vysvětlím Filipovi. Když ho teď nechám odjet samotného, pojede tu dlouhou cestu sám a bude naštvaný, že jsem si hned našla další zábavu. Když ale nepojedu, vím, že si budu vyčítat, že jsem mohla zažít ještě akčnější prázdniny.
Stejně jako když jsem šla s Matúšem na to parkoviště, kdy jsem neřešila, jaké to bude mít následky a užívala si přítomnost, jsem teď chtěla udělat to samé.
,,Jedu!" vykřikla jsem najednou a podívala se na překvapené výrazy Petera a Matúše. Nečekali, že budu souhlasit. Maximálně si to jeden z nich přál.
Jirka se začal bláznivě smát a začal se semnou loučit, že už sám musí odjet.
,,Jsi dobrý blázínek, Hanny. Napíšeme si?"
,,Samozřejmě, ale musíš si kontakt na mě najít sám," mile jsem se na něj zašklebila, objala ho a ještě mu s ostatními zamávala, když odjížděl. Já se vydala za Filipem, říct mu svůj naprosto nejbláznivější plán.

,,To s nimi vážně chceš jen tak odjet?" zeptal se tak, jako bych si z něj dělala srandu.
,,Myslím to vážně," usmála jsem se svým typickým výrazem mírně podnapilého člověka.
,,Jestli myslíš, že je to dobrý nápad. Já už tedy pojedu, jsem unavený, cesta bude nekonečná. Užij si to," řekl mi ironicky a už se na mě ani nepodíval. Nastartoval a když jsem na něj ještě křičela a mávala, ignoroval mě. Bezva. 

Trochu vyčítavě, ale přitom s nadšením jsem se vrátila zpět k Matúšovu autu, kde na mě oba čekali.
,,Ty s námi ako fakt ideš?" zeptal se ještě nevěřícně Matúš, ale zářily mu očka.
,,Dívej, sedám si do auta. A Filip už odjel, myslíš si, že kecám?" začala jsem otevírat dveře a nasedat. Peter mi nechal místo vepředu a sám už vzadu podřimoval. Vypadal roztomile. Měl dost upito, takže jeho podřimování opravdu vypadalo vtipně roztomile.
Matúš mě pohladil po rameni a vyjeli jsme.
,,Si taká naša dobrodrůžka," řekl.
,,Buď mě zabijete nebo to bude velice zajímavý výlet do neznáma, tak či tak, to bude sranda," smála jsem se unaveně a pokládala si hlavu na sedadlo. Začala jsem cítit, že určitě každou chvíli usnu.
,,Hlavně jeď opatrně," ještě jsem tiše dodala a utekla do říše snů.