Kouzlo flirtu

8. KAPITOLA

Cassie

Je to už tři dny od našeho polibku s Joshem a mezitím jsem si začala oblibovat Danyho. Je hrozně pozorný a tak milý.

Ale pokaždé když se ráno vzbudím, první vzbloudilá myšlenka je myšlenka na Joshe.

A to mě neskutečně rozčiluje.

To samé se stalo teď, jsou tři hodiny ráno a mě vzbudí dopadající kapky vody na okno. Déšť se ale jenom rychle přežene a zmizí stejně rychle, jako se objevil..Zvednu se z postele, obleču se a vyjdu ven. Nedokážu říct kam jdu, venku je zima, když vydechuju z pusy mi vychází pára.

Příjemně mě mrazí do nosu.

Je tu ticho, hvězdy ještě stále svítí a připomínají mi můj nezapomenutelný cíl, chci jednou zářit stejně jasně jako ony.

Vím sen pětiletého dítěte, ale to mi bylo vždycky fuk.

Nedokážu si představit život bez hvězd, vždycky mi ukázali správnou cestu. Ať jsem na tom byla sebehůř, stačil jedinný pohled na noční oblohu a všechno bylo v pořádku. Miluju ten pohled, hvězdy svítí a i přes velikost měsíce, nezáří o nic míň než on.

Jedna slza mi steče po tváři, při vzpomínce na moje první přání při pádu hvězdy. Tehdy jsem si přála, aby se už v životě táta nevrátil.

Tehdy to bylo na šesti letou holčičku obzvlášť drsné přání.

Ale klidně bych si ho přála znova.

To přání se vyplnilo, mého tátu jsem od té doby v životě neviděla a jsem za to z celého srdce vděčná. Nesnášela jsem ho, nesnášela jsem to jak vždycky přišel domů a smrděl od hlavy až k patám alkoholem. Máma vždycky brečela, ale na to on nikdy nebral ohledy, i přes její vzlyky si s ní vždycky dělal co chtěl. Nesnášela jsem ho už tehdy a stejně to cítím i teď.

Už dávno mi po obličeji nestéká jedna slzička, stékají slzy velké jako hráchy.

Nechám je bloudit po mích promrzlých tvářích a nose.

Radši si sednu na lavičku, i když je celá mokrá od deště. Nevadí mi to. Těď totiž chci jenom sedět. Nic víc, nic míň.

Josh

Nekřesťansky brzo ráno mě probudí příchod Jaka a Chrise. Ty dva jsou neskuteční, když jde o párty, nikdy by si žádnou nenechali ujít. Co ale s tím, no nic. Takže se vyšvihnu na nohy a ze skříně vytáhnu oblečení.

Jsem ještě v takovým polospánku, každopádně obléct se zvládnu.

Vyjdu ven a je tady zima.

Večer pršelo, to jsem si ani nějak nevšiml. Procházím se kampusem a užívám si hlasy všech nočních stvoření. Je tu ticho a klid.

Jak se tak procházím zahlédnu nějakou osůbku, jak sedí na lavičce a po tvářích jí stékají slzy.

Přisednu si.

„Cass co se děje ?" Ona se na mě otočí a i přes uplakaný obličej se usměje a řekne. „Nic."

Nedokážu pochopit, jak se někdo dokáže usmát, i přes tu bolest, i přes všechny slzy. „Něco se děje, jinak bys tady neseděla."

„Jen mě přepadli vzpomínky." Jde vidět, že se jí o tom nechce mluvit, ale možná by se jí ulevilo, kdyby mi to řekla.

„Chceš o tom mluvit ?" Zeptám se nakonec.

Ona zakýve hlavou a začne. „Když jsem byla ještě malá, můj táta no. Byl to hrozný alkoholik. Kdykoli a kdekoli se dokázal ožrat." Mluví o tom s jakýmsi vnitřním klidem, což je pro mě hrozně matoucí. „Když potom přišel domů zbil a znásilnil, moji matku." Při poslední větě se jí z hlasu vytratil klid a nahradil ho roztřepaný hlásek. Slzy se jí draly do očí a nos měla celý červený.

„V mích šesti od nás odešel a už nikdy se nevrátil. Tehdy jsem si to přála, víc než cokoliv na světě aby se už nikdy v mém životě neobjevil." Celá se třese a myslím že  pomalu přes všechny slzy, nevidí okolí.

Obejmu jí a nepustím jí do té doby než přestane vzlykat.

Už v životě jí nepustím.

Protože hned jakmile jsem ji pustil, usmála se na mě a odešla zpátky do svého bytu. Mě tam nechala sedět a jen tupě zírat před sebe.