Karneol

KAPITOLA PRVNÍ (1. část)

Pokud se něčemu dalo říkat stereotypní, tak to byl právě tento den. Sofie dělala vše tak automaticky, že se nad tím až musela pozastavovat.
Z myšlení ji vytrhl teprve až postarší pán, který právě vešel do květinářství. Hnědýma očima se rozhlédl kolem sebe a když Sofii uviděl, pozdravil.
Pousmála se a pokračovala v práci. Zrovna k sobě vázala několik tulipánů.
Měla tuhle práci ráda, ale nikdy to nebylo něco, co by jí dělalo vyloženě šťastnou.
Ten muž, který byl dnes její šestnáctý zákazník se jmenoval Harry a bydlel se svou manželkou v domě vedle Sofie. Autobusem jezdil o hodinu dříve nežli Sofie, tudíž se vždy míjeli.
"Co by jste si přál?" Zeptala se, když dokončila velkou bílou mašli. Umělá je dělat tak dokonale, že se ani pořádně nemusela soustředit a i tak, byla vždy povedená.
"Chtěl bych nějakou hezkou květinu pro manželku. Má dnes svátek."
Sofie odnesla tulipány k ostatním svazkům květin a a klekla si, aby zkontrolovala hladinu vody v květináčích.
"A víte, co má vaše paní ráda?"
Harry zůstal stát a prohlížel si stojan s hyacinty.
"Já myslím, že nejlepší budou tyto. Vždy moc hezky voní."
Ukázal na modrou květinu.
"Kolik kusů?" Zeptala se a přišla blíž k němu.
"Tři prosím."
Sofie vyndala z vody tři modro-fialové hyacinty. Pečlivě je zabalila a obvázala modrou mašlí.
Když je panu Harrymu podávala otevřely se dveře a dovnitř za zvuku zvonku zavěšeného nad nimi vešla Carol, Sofiina kamarádka. Měla červené tváře z chladu venku a úsměv, který zářili na celý obchod.
Už dva roky jí pomáhala s květinářstvím, aby si mohla platit vysokou školu.
Měla na sobě hnědý kabát a velkou šálu kolem krku. V ruce držela dva kelímky kávy z kavárny na rohu ulice, pro kterou ji Sofie před docela dlouhou dobou poslala.
"To mi neuvěříš, koho jsem potkala. Představ si, že ve frontě na kafe, přede mnou stál Chandler. Já ho neviděla snad věčnost."
Položila kelímky na pult a i když to vypadalo, že si ho všimla až teď, pozdravila pana Harryho.
Ten si právě vyndaval peněženku aby zaplatil.
"Kdo je Chandler?" Zeptala se Sofie. Carol pro ní byla trochu jako mladší sestra, i když si skoro v ničem nebyly podobné.
Harry jí předal peníze, rozloučil se a odešel.
"Vždyť jsem ti to už říkala, ty mě snad vůbec nikdy neposloucháš."
Carol přehodila svou šálu a kabát přes dřevěný věšák v rohu místnosti, čímž vynikla její hubená, vysoká postava a velmi krátké mikádo. Byla moc hezká a i když o něčem takovém nechtěla slyšet, Sofii bylo jasné, že si své vrozené kouzlo moc dobře uvědomuje.
"Chandler byl můj první kluk." Sdělila jí Carol i když se Sofie na nic takového neptala.
"Teda myslím."  Zarazila se, pak ale zavrtěla hlavou, jako by se zbytečným přemýšlením nechtěla zatěžovat.
"No, to je jedno, zkrátka jsem ho neviděla už víc jak čtyři roky."
Sofie vzala do ruky kelímek kávy z pultu, kam ho položila Carol. První čeho si všimla bylo, že její laté, není ani tepelné natož horké. Odendala z  černého kelímku víčko a podívala se dovnitř. Poslední náznaky teplého nápoje musely zmizet už před dlouhou chvílí.
Vrhla zamračených pohled na béžovou tekutinu a víčko vrátila.
"Co ti ten tvůj Chandler povídal tak zajímavého, že jsi tam byla skoro půl hodiny?" Napila se studeného kafe. Nebylo špatné, ale zrovna teď by se potřebovala spíš zahřát.
"Vlastně nic moc, počítám, že víc toho probereme zítra."
"Pozval mě do restaurace." Vysvětlila, když viděla její nechápavý pohled.
Sofie se ho ani nepokoušela skrýt.
"Já myslela, že s někým chodíš." Výčitky v jejím hlasu byly naprosto zřetelné. Sofie znala skoro každého Carolina bývalého přítele a s Paulem chodila už něco přes půl roku.
Carol si vzala svůj kelímek, její ledová káva zřejmě kromě rozpuštěného ledu nezaznamenala žádné ztráty.
Sofiinu narážku zřejmě přešla.
"Nechceš mi třeba říct něco ty?" Posadila se na stolek, kde byly položené mašle a zvědavě ji pozorovala.
Do očí spadlo Sofii pár pramenů vlasů, když se ohnula, aby ze země sebrala jednu modrou stužku.
"Pomoz mi s těmi květinami, za dvacet minut zavíráme a měly bychom to do té doby dodělat."
Carol svěsila koutky úst zklamáním a vzala do rukou pět růžových tulipánů.

"Myslíš, že bude pršet?" Zeptala se Carol když jí na hlavu dopadla již druhá kapka vody. Svezla se jí od čela přes tvář až na bradu, kde ji setřela rukou.
"Já myslím, že by jsi se spíš měla zeptat za jak dlouho, začne pršet."
Měl to být vtip, ale i Sofii se přibližující se počasí nelíbilo.
Obě dvě měly zrovna namířeno na autobusovou zastávku.
Carol se podívala na tmavou oblohu za nimi. Vypadala jako rozbouřené moře.
Sofii se černá ofina už začínala lepit na obličej.
"Mrzne mi nos." Postěžovala si a schovala své ledové ruce do kapes kožené bundy.
"Tobě je taky pořád na něco zima."
Carol vyplivla žvýkačku do koše.
To se jí snadno řekne, když má vlněné rukavice. Pomyslela si Sofie.
Stmívalo se.
Ulice byla prázdná a na silnici vrhaly světla pouliční lampy.
Carol pohledem doslova hypnotizovala směr kterým měl přijet jejich autobus.
"Ještě pět minut." Informovala ji Sofie.
Její pohled zaujala lékárna jen pár desítek metrů daleko. Výloha bíle ozařovala dlážděný chodník. Možná, že by si ještě stihla koupit léky na spaní.  Poslední dobou jí nešlo usnout a v noci se často budila.
"Dojdu si támhle pro něco." Ukázala na prodejnu. Carol se dívala do telefonu.
"Klidně, ale pospěš si."
"Budu rychlá." Křikla na ni Sofie, když přebíhala silnici.
Vešla do lékárny a ihned zamířila k prodavačce. Stála tam a v ruce svírala knihu Rozum a cit od Jane Austenové. Písmena t a m překrývala hubenými prsty. Zrzavé vlasy jí padaly do očí a tak si je musela neustále dávat za ucho. Strana, na které se dívka zrovna nacházela popisuje první setkání hlavní hrdinky Mariane a Willoughbyho, synovce bohaté paní, která sídlí v sousedním údolí Dashwoodových.
Sofie pozdravila a sdělila rusovlasé dívce, jaké léky shání. Lékárnice bez otázek došla ke skříni a vyndala z ní krabičku. Byla bílo fialová s černými nápisy.