Karneol

KAPITOLA DRUHÁ (1. část)

Poslepu nahmatala vypínač světla. Chvíli trvalo, než ho její ruka našla.
Sedla si na posteli a přehodila nohy přes okraj. Její bosá chodidla se dotkla studené podlahy a jí se na rukou objevila husí kůže. V celém pokoji byla zima a nebylo divu, když večer nechala otevřené okno. Usnula tak rychle, že na to úplně zapomněla.
Zvedla se aby ho zavřela. Venku byla tma a na obloze jen pár zářících hvězd. Podívala se na hodiny nad postelí.
No jistě, spala sotva tři hodiny.
Takže ty prášky nefungují. Dokonce je to možná ještě horší, jindy sice nemůže usnout, ale pak spí alespoň pět hodiny v kuse.
Chtěla zatáhnou záclony, aby jí do bytu nesvítilo světlo měsíce, když v tom uviděla někoho jít po ulici.
Přiblížila se ještě víc k oknu a pozorovala jak po silnici jde mužská postava.
Byl vysoký a měl široká ramena. Pak se zastavil a díval někam před sebe.
Co to dělá? Bylo normální, že okolo půlnoci se po ulicích potulovali různí lidé, ale někoho takového tu ještě neviděla. Byla tak zabraná do svého přemýšlení, že si ani nevšimla, že se ten muž teď dívá jejím směrem. Ne, nedíval se jejím směrem, díval se přímo na ni.
Na chvíli přestala dýchat a doufala, že z venku na ní v té tmě není vidět.
Zůstala stát na místě i když věděla, jak je naivní si něco takového myslet. Byla tma a ona měla rozsvíceno, muselo na ni tedy být vidět zatraceně dobře.
Tvář toho může nepoznávala, nejspíš ho nikdy neviděla.
Nespouštěla z něho oči, bylo by to ještě horší, kdyby se teď schovala za závěsy.
Usmál se, nebo to tak na tu dálku aspoň vypadalo a najednou tam nebyl.
Co? Sofie se rozhlížela všude kolem. Přeci nemůže jen tak zmizet. Stála tam a nechápala, co to právě viděla.
Na ruku jí dopadla kapka vody. Najednou byla voda všude na podlaze. Stála v louži vody a vlasy měla celé promáčené.
Když se podívala na strop, žádný tam nebyl, viděla oblohu a na obličej jí dopadaly kapky tvrdé jako malé kamínky. To je sen. Uvědomila si s úlevou Sofie.
"Ale kdo byl ten kluk tam venku?" Byla si naprosto jistá, že ho nikdy neviděla. "Třeba ti taky někdy půjčil deštník, ale ty už si na něho nepamatuješ. Ani bych se tomu nedivil."
Na její posteli ležel ten kluk, co ho dnes potkala na zastávce. V ruce měl modrý deštník a zaujatě si prohlížel jeden z jejích polštářů.
"To opravdu nemáš žádný vkus? Vypadá, jako kdyby jsi ho vyhrabala někde v popelnici." Znechuceně se díval kolem sebe.
"Hej!" Sebrala mu polštář s třásněmi z ruky a přitiskla si ho na prsa. Věděla, že je to jen výplod její fantazie, ale i tak jí nebylo příjemné být před ním jen v lehké košilce.
"Tohle neříkáš ty. To jsou slova mé matky." Naštvaně mu vmetla do obličeje.
Něco podobného jí řekla, když u Sofie byla naposledy na návštěvě, což už je docela dlouhá doba.
"To jsi na každého takhle nepříjemná?"
Obrátila oči v sloup.
"Opakuješ se a mě už to nebaví." Vyndala si ze skříně bundu, protože se rozhodla najít toho kluka z ulice. Byl to sen a jí zajímalo, proč se jí o něm zdálo.
"Kam jdeš?" Zeptal se ten kluk s deštníkem v ruce a zvedl na nohy. Byl opravdu vysoký, ale neměl tak široká ramena jako ten druhý výplod její fantazie. " Zeptala bych se tě kam jsi to šel z té zastávky, ale stejně bych odpovídala sama sobě."
Vyšla z bytu a on jí následoval.
"Jsi ještě otravnější než ve skutečnosti." Odbyla ho a seběhla ze schodů.
"Fajn tak si běž, stejně jsem s tebou byl jen ze soucitu. Jsi naivní, jestli si myslíš, že si najdeš někoho lepšího než jsem já. O tebe ne nebude mít nikdo zájem." Zastavila se. Tahle vzpomínka nebyla jedna z jejích nejoblíbenějších.
"Tohle taky neříkáš ty. A zmiz už, nechci aby jsi tu byl." Máchla rukou, jako kdyby ho tím pohybem mohla nechat vypařit.
Nepovedlo se, ale aspoň zůstal stát na místě.
Když vyšla z domu, překvapilo jí, jaká může být ve snu zima.
Podívala se na své bosé nohy. Nejspíš je neměla přikryté peřinou.
Došla na místo, odkud si myslela, že se na ni díval. Na ulici nikdo kromě ní nebyl.
"Kde jsi?" Zakřičela.
Vlastně nevěděla, co si myslela, že se stane.
Pokud je tohle všechno její sen, je jen na ní co se bude dít a ona vlastně nevěděla, co by chtěla aby se stalo. Rozhlížela se kolem sebe. Ulice, domy, zářící pouliční lampy, vše jako ve skutečnosti.
Tohle byl zvláštní sen. O hodně jiný, než ostatní. Jak se tak dívala okolo sebe, připadalo jí zvláštní, že všechno vidí tak jasně. Sny bývají přeci rozmazané, mění se v nich prostředí a vlastně nikdy moc nepřemýšlíte nad tím, co děláte.
Sofie si teď rozhodně nepřipadala jako ve snu a až moc dobře si uvědomovala všechno kolem sebe. Každý svůj krok a studený vítr, který jí čechral vlasy.
Sedla si na obrubník a promnula oči. Na ukazováčku jí zůstala černá řasa. Vzala ji mezi prsty a roztočila.
Po chvíli se jí něco opřelo o bok. Lekla se a ucukla. Byl to kocour paní Margot.
Ležel vedle Sofie a lízal si tlapky. Byl to krásný kocour.
Chtěla ho pohledit, ale on na ni zasyčet. "Nesahejte na něj! Nemá rád cizí lidi."
Margot si sedla vedle ní. Mohutný náhrdelník se jí leskl na holém krku. Ze země sebrala šál a plynulým pohybem si ho přehodila přes ramena.
"Už jste si přečetla mou knihu?"
Sofie dala hlavu do dlaní. Tohle bylo snad horší, než se probudit. Chtěla by spát, ale tak aby se jí nic nezdálo. Sny byly vyčerpávající. Byla tu zima a víčka jí padala přes oči.
"Probuď se, probuď se, probuď se."
Mluvila potichu, takže jí Margot nerozuměla. "Co říkáte?"
Sofie neodpověděla, pak ale prudce zvedla oči, když před sebou na zemi uviděla něčí boty. Stála před ní stála cizí dívka.
Oblečená v upnutých, kožených kalhotách a tílku, které jí odhalovalo jak pupík, tak velkou část hrudi. Na uších se jí houpaly dva velké, stříbrné kruhy.
Vlasy měla blonďaté a rozpuštěné jí splývaly po ramenou. Dokonce byla i namalovaná. Na Sofii možná až moc.
Vypadala jako moderní panenka barbie.
To se Sofii vážně zdálo o něčem tak nepřirozeně dokonalém? Co jí tím její podvědomí mohlo chtít říct?
Zdvihla obočí a nakrčila na tu nádheru nos.
"To je snad zlý sen." Konstatovala ta neznámá kráska.
To trefila dokonale. Tohle byl opravdu zlý sen. Pomyslela si Sofie nešťastně.