Karneol

KAPITOLA ČTVRTÁ (4. část)

Její oči už si uvykly na tmu a ona v dálce rozpoznala nějaký hlouček lidí. Bavili se a smáli, nejspíš už v sobě měli určité množství alkoholu. Bylo divné vědět, že Sofii nevidí.
Ona i Simon po chvíli došli na zastávku. "Jak dlouho už bereš ty prášky?"
"Budou to čtyři týdny. " Odvětil a koutky úst mu klesly dolů.
Sofie ho opravdu svými otázkami donutila přestat se usmívat.
Když se nad tím zamyslela, nedokázala si představit, že by tu musela být už takovou dobu. Večer co večer.
"A zkoušel jsi přestat? Myslím, jestli ta závislost nejde nějak překonat."
Simon jí věnoval upřímný pohled. Oči měl ve tmě noci téměř temně modré.
"Ani nevíš kolikrát."
Chvíli to vypadalo, že to není všechno co jí chtěl říct, jenže pak za Sofiinymi zády uviděl nějakou ženu.
Ani chvíli nečekal a přitáhl k sobě Sofii, co nejdál od té nízké blondýny.
Sám dobře věděl jaký nepříjemný je to pocit, když mu tělem projde nějaký člověk. Ne že by to bolelo, jen to zkrátka nebylo přirozené, nebylo to správně.
Sofie chvíli nechápala.
Když tu ženu uviděla zůstala nehybně stát. Prošla jen malý kousek od ní.
Bylo neuvěřitelně zajímavé vědomí, že ona Sofii nevidí.
Potlačila v sobě nutkání si na blondýnku zkusit sáhnout. I když věděla, že se ani jedna z nich nemůže té druhé dotknout, stejně jí to svým způsobem přitahovalo.
Velmi krátké mikádo se té dívce pohupovalo na hlavě dokonale sehrané. Navíc musela být opravdu malá, kdyby Sofie chtěla, mohla by si na ni položit bradu.
Zanedlouho přijela tramvaj a oba dva v závěsu za blondýnkou do ní nastoupili. Uvnitř sedělo jen pár cestujících, ale stejně to bylo víc, než by v tuto hodinu Sofie čekala. Simon se posadil na jednu nízkou, plastovou sedačku a ona před něj.
Nebylo to zrovna pohodlné, zvlášť když se na Simona neustále otáčela.
Řekneš mi už kam jedeme?"
"Jistě." Jeho úsměv už byl zpátky na svém místě.
"Máme sraz s ostatními tam, kde jsme byly včera v noci, taková ta ošklivá, stará místnost. Je to odsud zhruba čtvrt hodiny." Odmlčel se.
"Ostatní rádi používají takové ty vymoženosti, jako je přemisťování nebo zrcadla, ale mě přijde daleko lepší se kodrcat touhle tramvají."
Sofie se zasmála.
"Takže ty to neumíš?" Zeptala se zvědavě.
"Ne." Odsekl a snažil se znít naštvaně.
Jí to potěšilo, protože si poprvé za celou dobu tady, konečně nepřipadla tak moc nemožná.
"Leo a o Emily ani nemluvě, si svá kouzla důkladně střeží. Sice oba dva tvrdí, že když to budu umět, akorát tím na sebe upozorním, ale já si myslím, že se prostě jen bojí, abych náhodou nebyl lepší."
Sofie se nad tím musela zamyslet. Byla pravda, že když nedělali nic nápadného, nikdo by se nad jejich přítomnosti nepozastavil. Vypadali naprosto stejně jako ostatní lidé.
Avšak pokud by někdo přišel na to, že se jich může dotknout, neměly by šanci mu utéct.
Simon náhle pohnul hlavou. Tramvaj zastavila a předními dveřmi vešla stará žena, v oblečení, které mohlo být tak z počátku devatenáctého století.
Posadila se přes uličku od Sofie a zahleděla z okna. Ruce v modrých rukavičkách si složila do klína.
"Nezavíráš bránu." Zkonstatoval Simon.
"Tvůj sen chodí na procházky."
Řekl to jako vtip ale jeho obličej zůstal vážný. Sofie se zmohla jen na zvednutí obočí. Myslel to tak, že tou dírou v bráně chodili postavy z jejího snu teď ven?
"Jako, že ta žena je z toho vlaku?"
"Ano." Naklonil se k Sofii blíž.
"Ve tvé hlavě je jakási bublina která je teď prasklá, ty jí musíš držet zavřenou. Tahle žena už se zpátky nevrátí, ale ty můžeš zařídit, aby jich tu nebylo víc."
Sofie se na něho dívala, jako kdyby se zbláznil. Jak by mohla zavřít něco, co ani nevidí?
"Chápu, že to zní šíleně, ale aspoň to zkus. Až budeš mít někdy noční můru, bude se ti to hodit. Všechno co jednou z tvého snu odejde tady zůstane a bude se tě to snažit najít."
Sofie po chvíli přikývla.
"Můžu se o to pokusit, ale pochybuju, že to bude fungovat."
Simon se povzbudivě usmál.
"Mně to taky zabralo několik dní."
Opřel se lokty o její sedačku.
"Za chvíli tam budeme." Upozornil ji.
Trvalo pár minut než tramvaj zastavila.
Sofie místo kde vystoupili nepoznávala. Bylo opuštěné a kolem stálo několik zničených domů. Jejich fasády byly posprejované a okna rozbitá.
"Tohle nevypadá úplně hezky."
"Ne, to ne." Simon otevřel malé, vchodové dveře do jednoho z domů.
Na zemi byly staré dlaždice, z nichž každá druhá měla velkou prasklinu. Sofie pomalu následovala Simona dovnitř. Kdyby tohle všechno nebyl jen následek nějakých prášků, v žádném případně by do takové budovy nevstoupila.
Z horních pater se ozývaly dva ženské hlasy. Hádaly se a křičely.
"Proč tady?" Zeptala se když procházeli chodbou.
"Nevím, Lee má asi pocit, že zde nás nikdo nemůže najít."
Zastavil se u malého výtahu, který vypadal, jako kdyby ho nikdo nepoužil víc jak šedesát let.
"Do tohohle já nevlezu." Zaprotestovala, když Simon zmáčkl tlačítko.
Sice neměla klaustrofobii, ale malé uzavřené prostory z duše nenáviděla.
"Tam dolů ale jiná cesta není."
Sofie překřížila ruce na prsou k odporu. Do toho hrozného výtahu jí nikdo nedostane.
Simon vypadal, že pochopil.
"Fajn, tak tady počkej a já řeknu Emily ať tě přenese."
Ani tahle možnost nebyla úplně ideální, ale všechno bylo lepší než výtah který právě přijel. Stříbrné dveře se otevřeli jen do půlky takže je Simon musel odtáhnou rukou, aby se vůbec dostal dovnitř, do prostoru, který byl stěží pro dvě osoby.
Sofie zůstala čekat. Poslouchala pláč nějakého malého dítěte, které jak po chvíli zjistila, sedělo na schodech do prvního patra.
Kvůli vlasům po bradu a skloněné hlavě si nebyla Sofie jistá, jestli je to chlapec nebo dívka.
Co bylo tohle za místo?
"Tak nepostávej tam takhle." Promluvila jí za zády Emily.
Znovu byla oblečená do upnutého oblečení, které zdůrazňovalo její vysokou, útlou postavu.
Napřáhla k Sofii, v lokti ohnutou ruku.
"No tak se chyť ne? A přestaň se tvářit jako idiot, chápu že to pro tebe musí být těžký, ale zkusit by jsi to mohla."