Karneol

KAPITOLA DRUHÁ (3. část)

Nahnula se aby se podívala i za okraj zrcadla.
Její ruka, jíž hýbala prsty, tam však nebyla. Pomalu se před zrcadlem narovnala, stáhla ruku zpátky k tělu a poté tím rámem pomalu prošla.
Ani teď nic necítila, bylo to jako procházet obyčejnou ničím zvláštní branou.
Zásadní rozdíl však nastal, když se její hlava dostala do určitého místa za rámem, najednou už neviděla bílé, poničené zdi, teď stála venku, někde vysoko nad městem.
Tvář jí olizoval chladný noční vánek a jí se znovu na pažích objevila husí kůže.
Byla jí opravdu velká zima. Co by teď dala za tlusté ponožky.
Rozhlédla se kolem sebe. Za jejími zády stál to stříbrné zrcadlo, které ji dostalo sem. Jenže, kde to vlastně byla?
Nad hlavou viděla černo šedé mraky, co zakrývali hvězdnou oblohu.
Všude kolem ní byly kovové tyče, schody a zábradlí. Jediné co poznávala bylo, že je někde hodně vysoko.
Došla na okraj plošiny na které stála. Tady byl vítr ještě silnější. Bosé nohy jí doslova mrzly na kovové podlaze. Bodaly jako malé jehličky.
Shlédla dolů a uviděla jak věc na které stojí, září.
Byla to hvězda zasazená ve středu města.
Sofie byla v Paříži. Nechápala jak si její mysl dokázala vybavit tak vzdálenou vzpomínku a ukázat jí ten krásný pohled.
Tohle celé naposledy viděla ještě předtím, než jí bylo deset let.
"Není to krásné?" Zeptal se Leo a stoupl si vedle ní. Byla tak zamyšlená, že si ho chvíli ani nevšimla.
"Máš rád Francii?" Zeptala se místo odpovědi.
"Nijak zvlášť, ale tohle... Ukázal před sebe ... se nedá s ničím srovnat."
Sofie nevěděla jak na to odpovědět, nemyslela si, že to nejhezčí na Francii byla Eiffelova věž. Ano, byla moc krásná, ale jsou i překrásná místa, která nemusí být tak slavná. Moc se jí líbil život lidí zde, jejich domy, venkov a jiné památky.
"Proč jsme tady?" Zeptala se a jemu trvalo neuvěřitelně dlouhou dobu, než odpověděl.
"Myslíš si, že se ti tohle jen zdá, že ano?"
Letmo se na Sofii podival. Vítr mu do očí vlál světlé vlasy. Stál je kousek od ní a ona si mohla prohlédnou jak vysoký oproti ní je. Byl skoro stejně dokonalý, jako ta dívka Emily.
"Ne..." Začala Sofie."...myslím si, že jsem se ocitla v dokonalém světě, kde může každý dělat co ho napadne a vypadat jak ho napadne."
Z tváře mu na chvíli zmizel úsměv, ale jí to vtipné připadalo.
"Nefunguje to tak... ,že by jsi mohla vypadat jak chceš, ale v tom druhém... máš trochu pravdu." Odmlčel se, ale bylo vidět, že chce pokračovat, jen možná neví, jak.
Zůstala se na něho beze slova dívat. Upíral zrak někam do dálky na světélkující město. " Já jsem si dřív taky myslel, že se mi tohle všechno kolem jen zdá. Nejdřív jsem byl neuvěřitelně zmatený, jenže pak mi došlo, jak skutečné je prostředí ve kterém se každou noc pohybuji a jak věci, které jsem třeba nikdy neměl možnost vidět, zde vidím přesně tak, jaké jsou.
Tehdy mi to připadalo naprosto úžasné, ano měl jsem strach, ale kdo má takové štěstí, že se mu stane něco takového? Kdo má takové štěstí, aby mohl naplno ovládat své tělo ve spánku?
Sofie zůstala zcela nehybná. 
Co se to dělo? Musela se zhluboka nadechnout. Plíce jí zaplnil ledový vzduch. Zajíkla se. Tohle bylo opravdu tak strašidelně opravdové.
Možná, že tenhle kluk nebyl výplod její fantazie. To by ale zásadním způsobem mohlo všechno změnit.
Najednou se na něj dívala jinak. Přestala se usmívat. Koutky úst, jako by jí nedovolovaly se zvednout.
Po chvíli pochopil, že jestli má někdo z nich promluvit, bude to muset být on.
"Asi nejdůležitější co je nutné vědět je, že jsi tady kvůli prášku, který jsi si před sunutím musela vzít."
Sofii se vybavily zvláštně vypadající léky.
"Říkáš před sunutím, takže tohle,.. ukázala okolo sebe... je určitá forma spánku."
Zavrtěl hlavou. "Nevím to jistě."
Jenže ty léky co si Sofie koupila, byly zkrátka jen jedny z mnoha, jak je tedy možné, že jí dostaly sem?
"To jsou ty léky volně prodejné? Já jen, že jsem si je prostě koupila v lékárně. Muselo si je koupit už hodně lidí přede mnou." Znovu zavrtěl hlavou.
"Tyhle léky si nemůžeš jen tak koupit, někd ti je musel podstrčit místo těch, které jsi koupila. Při slovech jen tak zvýšil hlas a vložil do nich něco, díky čemu zněly ironicky.
"Kdo by to dělal?" Zeptala se a on stiskl rty.
"Někteří lidé dávají lidem tyto léky, aby je dostali sem. Aniž by o tom měli tušení, tak stejně jako ty, spolkou ten prášek a ocitnou se tady."
Sofie se zamyslela. Bylo by úžasné mít pod kontrolou své sny.
Leo poklepával prsty o zábradlí. Měl dlouhé a hubené ruce. Sofie ho zaujatě pozorovala.
"Víš...ten prášek je jakási velmi silná droga."
Droga? Sofii to zarazilo, s něčím takovým neměla osobní zkušenost, avšak už samotný název v ní vzbuzovalo nepříjemný pocit.
"A jak moc je to nebezpečné?" Položila mu otázku. Leo chvíli mlčel.
"Jen v případě, že ti ty léky dojdou."
Sofie nechápala.
"Na těch prášcích si teď závislá. Musíš je brát, jinak ti ublíží."
Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Nemůže být přeci závislá na něčem, co použila jen jednou. Bránila se Sofie. Asi bude nejlepší se těch léků prostě zbavit, jestli jsou návykové musí se to projevit až po několika užitích.
"Já si ty prášky prostě už nevezmu, zítra zajdu do té lékárny a koupím si ty správné."
Tohle všechno bylo až moc divné a ona s tím nechtěla mít nic společného.
"To raději nedělej Sofie. Věř mi, já jsem to zkusil. Nejde to." Zvýšil hlas, jako by jí tím mohl donutit souhlasit.
Nestalo dlouhé ticho, kdy byl slyšet jen vítr a to jak nepravidelně dýchala.
Jedna její část stále nevěřila ničemu z toho, co jí říkal a druhá byla ohromně zmatená. Leo jí chvíli pozoroval než znovu začal mluvit. Tentokrát tiše.
"S těmi léky to není jednoduché, závislost kterou si na nich vybuduješ je tak silná, že je nemůžeš, bez následků přestat brát."