Karneol

KAPITOLA DRUHÁ (2. část)

Podívala se směrem k Margot, ale ta už vedle ní neseděla, ani její kocour se Sofii již neopíral o pravý bok.
"Tohle neznám, to mi řekl kdo?" Zeptala se té dívky a zvedla obočí.
"To říkám já." Odmlčela se. "A teď půjdeš se mnou." Podívala se kolem sebe, jako kdyby se něčeho bála.
Sofie se usmála. "A kam půjdeme? Jestli na přehlídku, myslím, že ti budu dělat ostudu. Dnes nejsem zrovna upravená."
Dívka se zamračila. "Tvoje oblečení můžeme řešit později."
Sofie se zvedla a mírně zavrávorala.
"Když už spolu teda někam půjdeme, můžu se zeptat jak se jmenuješ?"
Sofie si dala ruce do kapes a byla zvědavá jaké jméno si její hlava vymyslí. Čekala něco jako Felicity nebo Priscilla, taková jména měly dívky podobné té, která před ní teď stála.
"Jmenuju se Emily a nikam nejdeme."
Než se Sofie stihla zeptat jak to myslí, chytila jí ta dívka za paži.
Sofii se proti její vůli zavřeli víčka.
Chvíli si myslela, že se probudí, ale když oči znovu otevřela, stála v potemnělé místnosti. Podobalo se to kanceláři detektiva z šedesátých let.
"Rozsviťe, připadám si tu jako v rakvi." Ozval se cizí hlas. Ve vteřině se rozsvítily dva lustry. Jeden z nich nejdříve dvakrát zablikal. Sofie si dala ruku před obličej.
Když se rozkoukala, uviděla čtyři postavy. Nejblíže k ní stála Emily. Hrála si se svými nehty. Sloupávala z nich lak, který se jí tam však ve chvíli vracel.
Mohla by to dělat do nekonečna a stále by její manikúra byla perfektní.
V červeném křesle v rohu místnosti někdo seděl, vypadal že bude jen o něco mladší než Sofie. Podpíral si rukou hlavu a měl zavřené oči.
Nejspíš si Sofie ani nevšiml.
U zdi stál další kluk, ten byl rozhodně starší. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti. Možná právě on rozsvítil, protože měl vedle sebe vypínač na světlo.
Na Sofii se zamračil a pak se podíval směrem k Emily. Ta mu nevěnovala žádnou pozornost.
Poslední koho si všimla byla postava, otočená k ní zády.
Byla mužská, se širokými rameny a v černé bundě. Vypadal jako ten před jejím domem.
Stál u stolu a opírala se o něj rukama. Zdálo se, že o přítomnosti Sofie také nemá tušení.
"Ví někdo z vás něco užitečného, nebo jste se flákali stejně, jako včera v noci?"
Promluvil a Sofie poznala, že to byl stejný hlas jako ten, který slyšela před chvílí mluvit o světle. Ten kluk co seděl v křesle se na něho bezradně podíval.
"Jsme unavení Leo. Myslím, že sám dobře víš, jak těžké to pro nás je."
Vysoký kluk u stolu na něho vrhl naštvaný pohled.
"A bude to ještě těžší, jestli je brzy nenajdeme a naše poslední zásoby nám dojdou. Tak se sakra začni konečně snažit!"
Když přestal křičet na kluka v křesle, praštil rukou do stolu a sklopil hlavu.
"Doufám, že všichni chápete jak důležité to pro nás je."
Emily se přestala věnovat svým nehtům a zvedla zrak.
"Na ulici jsem našla další." Ukázala za sebe na Sofii. Teď na ni všichni upřeli pohled. Když se na ní dívali viděla v jejich očích soucit a trochu hněvu.
"Má někdo léků na zbyt? Protože já teda rozhodně ne." Prolomil ticho muž u zdi.
Tohle začínalo být směšné. Dramatické sny moc často nemívala a nejspíš to mělo svůj důvod. Jejich smysl spočívá v navození nepříjemných pocitů, jenže Sofii to spíše rozesmívalo.
"Všichni máme málo léků Tome." Promluvil Leo.
"Simon před pár dny říkal, že ty léky i snídá, tak by se o ně mohl podělit."
Nejspíš to měl být vtip, ale jediný komu to způsobilo úsměv na tváři byla sama Emily. Evidentně jí to nikterak nevadilo.
"Já jsem vtipkoval." Vložil se do toho Simon, stále usazený v manšestrovém křesle.
"Ale jestli má Sofie těch léků málo můžu se s ní podělit, myslím, že jich mám ještě docela dost."
Když to říkal, zvedal ze země růžový tulipán. Zaujatě si ho prohlížel a točil s ním.
"To je koho?" Usmál se Simon.
Sofie se rozhlédla kolem sebe.
"To bude její." Pohnula Emily hlavou směrem k Sofii. "Je nová, takže se v její blízkosti vyskytují věci z jejích snů. Budeme jí toho muset co nejdříve zbavit, aby nebyla tak nápadná.
"Nakrčila Emily nos."
Sofii začínala tato dívka být stále víc nesympatická.
Ticho nakonec prolomil kluk u stolu.
"Asi bude nejlepší, když půjdete něco dělat a já jí zatím vysvětlím...co se tady děje. Vypadá dost zmateně."
Chvíli se na Lea všichni dívali.
Když se za Emily a Tomem zavřeli dveře byl Simon ještě v místnosti. V obličeji měl nečitelný výraz.
Rozevřel ruku, ve které držel květinu a ta se ve vteřině vypařila a zbyl z ní jen růžový obláček. Hezké kouzlo.
Pomalu se zvedl a došel ke dveřím. Špinavě blonďaté kudrliny mu padaly do obličeje, když se na Lea otočil. " Laskavě jí nezapomeň říct, jak se odsud dostane, aby nedopadla jako Marie."
Lee už mu nevěnoval pozornost, posadil se na stůl a zadíval se na Sofii.
"To byla chyba a já toho lituju." Když mluvil jeho oči byly jako přikované k jejímu obličeji.
"Tím jí život nevrátíš." Řekl Simon tak tiše, že ho sotva slyšela.
Zemřela? Kdo? Sofie se na Simona nechápavě otočila, ale to už se za ním zabouchly dveře.
"To ti vysvětlím později." Sdělil jí Leo. "Teď pojď za mnou." Otočil se a prošel jakýmsi zrcadlem, kterého si Sofie doteď nevšimla. Dokonce by přísahala, že tu před chvílí ani nebylo, jenže teď stálo hned vedle ní.
To musí stále někam chodit? Nemůže si třeba někde v teple sednout a tam zůstat?
Když přistoupila blíž k zrcadlu zjistila, že v jeho obraze nevidí samu sebe, ale to co bylo za ním. Zeď vymalovanou na bílo, s několika rýhami a puklinami.
Lea, který do něho před chvílí vstoupil, také neviděla. Byl pryč. Zase.
Zrcadlo, jestli tomu stále tak mohla říkat, mělo stříbrný rám všelijak zdobený miniaturními vzory.
Vložila do prostoru v té zvláštní věci ruku, ale necítila vůbec žádný rozdíl. Dokonce ji i stále viděla.