Karneol

KAPITOLA DRUHÁ (4. část)

Leo se na Sofii díval a čekal na její reakci. Nebyla si vlastně jistá, co si myslel, že udělá. Ani ona sama to nevěděla.
Nepřesvědčil ji, byla rozhodnutá si znovu žádný prášek nevzít.
Stále ještě byla ale tady.
"Dostal jsi nás sem. Nevím sice proč, ale chtěla bych jít někam jinam. Nejlépe někam kde nebude taková zima." Podívala se na své holé nohy. Kdyby si na ně sáhla, byly by jistě naprosto ledové.
Leo se otočil a ukázal na zrcadlo za nimi.
"Stačí si představit místo, které existuje a ono tě tam dostane."
Sofie zvedla obočí a znovu si zradlo prohlédla. "Když to nemá být sen, tak kde se tady vzalo?" Podívala se na stříbrný rám a poté na Lea.
Vypadalo to, že zvažuje, zda odpoví nebo ne. "Vytvořil jsem to." Řekl pomalu. Stiskla rty. Chtěla zjistit jak mohl vytvořit něco takového, ale přednější bylo, dostat se někam do tepla.
Další otázky mohou počkat.
Přejela si jazykem po zubech. Byly hladké a rovné stejně jako ve skutečnosti.
Kam jen by se chtěla dostat? První co ji napadlo byl její byt, jenže pokud ji Leo bude následovat, nechtěla aby její pokoj viděl, teď když zjistila, že nejspíš není jen výplodem její fantazie. Raději vybere neutrální místo. Zamyslela se a po chvíli vstoupila do toho podivného rámu.
Stačil jeden krok a chlad který jí ještě před vteřinou bodal do tváří vystřídal krásně teplý, slaný vzduch. Stála na pláži. Nohy se jí bořili do písku a v nose cítila lepkavou vůni soli.
Všude kolem bylo jen moře a písek. V dálce viděla pár domků, které obklopovali olivovníky.
Leo prošel zrcadlem za ní a důkladně si vše prohlédl. "Hezké." Zhodnotil nakonec. Sundal si bundu.
Když se na něho Sofie ohlédla, měl na sobě už jen modré tričko a džíny.
Chvíli se jen tak procházela podél moře, tam kde je písek ještě v noci teplý.
Leo se celou dobu držel jen pár kroků za ní. "To je to opravdu tak nebezpečné?" Zeptala se s pohledem upřeným před sebe. Na moři nebyli žádné světélkující lodě, jediné světlo zde způsoboval obrovský měsíc.
"Ano." Odvětil.
Tuhle odpověď Sofie nechtěla slyšet.
"Proč to tedy dělají? Ti co mi dali ty prášky." Ke konci věty už se na Lea otočila. Nepochopení muselo z její tváře jít číst stejně dobře, jako kdyby to měla napsané na čele.
"Touha po slávě. Tihle lidé moc dobře vědí, že kdyby se s tím svěřili světu, nic by jim to nepřineslo. Kvůli závislosti, kterou ten lék způsobuje by ho nemohli prodávat."
Na chvíli se odmlčel. "Pokud se jim podaří dostat sem bez povšimnutí co nejvíce lidí, budou je poté moci zkrz další dodávky prášků vydírat."
"A teď jsem jedna z nich." Povzdechla si Sofie.
Co když po ní brzy taky budou chtít peníze? Teď byla ještě více rozhodnutá si už nikdy ten prášek nevzít.
Leo se mírně usmál.
"Jenže my jsme tě našli první."
Řekl, jako kdyby to měla být obzvlášť dobrá zpráva. Sofie v tom neviděla rozdíl. Jestli těch prášků mají málo, budou si je brzy muset nějak opatřit, pokud ten kluk mluvil pravdu a oni na nich byli závislí.
Sofie tady nebude dlouho dělat problémy a jestli budou chtít, může jim dát ty své prášky. Ona bude ráda, když se v noci normálně vyspí.
Leo vypadal, že pochopil na co myslí. Sedl si do písku a ona kousek vedle něho.
"Snažíme se zajistit, aby všichni co se sem dostanou přišli k nám." Řekl po chvíli.
"A co potom?" Zajímalo Sofii.
"Potřebujeme si s nimi promluvit a donutit je, aby nám prozradili kde se ty prášky berou."
Sofie si dala nohy do tureckého sedu a rukou si hrála s pískem. Byl tak opravdový. Miniaturní kamínky jí propadávaly mezi prsty.
Ona tyhle lidi nezná a ani nestojí o to, být jejich součástí.
"Pomohla bych, ale nevím jak." Otřela zbytky písku na rukou o své pyžamové kalhoty.
Sofie si doopravdy nebyla jistá, jestli by jim vůbec k něčemu byla, zatím si tu připadla jen jako Alenka v říši divů. Všechno na ní bylo moc rychlé a matoucí.
"Hledáme místa kde se scházejí, bohužel se nám velmi úspěšně dokáží bránit. Jsou tu dost dlouho na to, aby věděli, jak to tady funguje." Pohrdavě si povzdechl, pak se na dlouhou dobu odmlčel.
Sofie pozorovala malé vlnky, které se na mořské hladině mění v bílou pěnu. Ať byl tenhle sen jakkoliv divný stále moc nevěřila, že je opravdu tady. Možná, že nechtěla věřit, bála se, co by tohle všechno mohlo způsobit s jejím životem.
"To jsi to zrcadlo vykouzlil?" Zeptala se Sofie ironicky.
V jeho očích bylo vidět, že nechápe. "Zrcadlo?" Zopakoval, ale ve chvíli se jeho výraz změnil. " Ty myslíš tamtu věc." Ukázal směrem, ze kterého přišli.
Ten podivný rám na tu dálku nebyl vidět. Museli ujít docela velký kus cesty. Sofie by ani neřekla, že šli tak dlouho.
"Jak jsi to tedy udělal?" Trvala dál na svém. Poznala, že jí nechce odpovědět.
"Aby jsi něčeho takového byla schopná, musíš tu být dostatečně dlouho. Počkej pár týdnů a možná to budeš moct zkusit."
Sofie si odfrkla. Rozhodně náma v plánu tu být i za takovou dobu.
Měsíc už se v dálce dotýkal moře. Stříbrné světlo vytvářelo na černo černé hladině tisíce třpytivých hvězd.
"Nevíš kdo by mi mohl dát ty léky?" Zvědavě se na něj otočila. Oči měl jako přikované k zemi.
"Nevím... a raději se to nepokoušej zjistit ani ty. Mohlo by se ti něco stát." Odmlčel se. "Nikdy není dobré znát lidi odsud i tam venku."
Sofie si nebyla jistá, zda to byla narážka na nějakou osobní zkušenost.
"Takže, ty nikoho z nich v normálním životě neznáš?" Udiveně zamrkala.
"Ne." Odpověděl stručně. "Říkám, že to není bezpečné."
Tady je všechno evidentně nebezpečné. Posměšně si pomyslela. Na poslední otázky jí odpovídal jen takto.
"Já si myslím, že by se mohlo hodit vědět kdo to udělal. Možná, že bych na to i mohla přijít. Dnes jsem potkala jen málo lidí."