Karneol

KAPITOLA PÁTÁ ( 3. část)

"Počkejte chvíli, nedávno nám dorazily nové zásoby, mám pocit, že když je kolegyně včera uklízela byly mezi nimi i nějaké takové prášky, jaké chcete."Otočila se k Sofii zády a očima prohledávala regály, přejížděla při tom prstem po jednotlivých políčkách, jako když chtěl knihovník najít tu správnou knihu.
"Měla jsem pravdu. Vážně tu takové máme."
Položila na pult, mezi sebe a Sofii krabičku naprostoto totožnou s tou, která se právě nacházela na nočním stoulku v jejím bytě.
"Chcete ji?"
Sofie se krátce zamyslela. Potřebovala jistotu, že si to celé jen vymyslela a tohle byl v její zsituaci ten jednoduší způsob, jak to zjistit.
"Ano."
Zaplatila té ženě ne příliš nízkou částku a léky si ihned vzala do ruky.
"Mohla bych se vás ještě na něco zeptat?"
Nadhodila Sofie dřív, než se s ní stihla lékárnice rozloučit.
"Jistě."
Zastrčila kasu až to hlasitě cvaklo.
"Kdy bych tady mohla zastihnou vaši kolegyni, střídáte se tu dvě, že?"
Sofie pozorovala jak žena před ní kývá hlavou.
"Ano, ta tu bývá každý den po mně," odmlčela se a podívala na hodinky na svém zápěstí "od sedmi." Doplnila.
I když ta malá čísla měla Sofie vzhůru nohama, rozpoznala, že je teprve dvacet minut po šesté.
"Děkuju vám."
Sevřela v ruce léky ještě pevněji a otočila k odchodu. Venku se mírně zvedal vítr, který po cestách s sebou vláčel lehké odpadky.
Sofie neváhala a ihned se pokusila oválnou krabičku otevřít, víčko na ni drželo až příliš dobře, tak, že bylo obtížné ho odšroubovat i s vyvinutím větší síly.
Když se jí to po chvíli podařilo zůstala se beze slova dívat na její obsah. Bílé prášky kulovitého tvaru, kvůli kterým jí přejel mráz po celém těle, odpovídaly balení daleko lépe než ty, jenž si Sofie už dvakrát večer vzala.
Zůstala na ně zírat.
Když jí napadlo, že by ta původní krabička nemusela obsahovat co má, dávala tomu jen malou pravděpodobnost.
Jenže tímhle se všechno měnilo.
Tohle potvrzovalo, že ten sen nebyl jen výplod její fantazie, ale možná i něco víc.
Pokud byla pravda tohle, co mohlo přijít dalšího?
Sofii se náhle udělalo špatně.
Použila léky, které jí mohl někdo naschvál podstrčit. Kdyby chtěl, mohla být už mrtvá.
Třesoucí se rukou zašroubovala víčko. Nedokázala se na to v tu chvíli dívat.
Vůbec nevěděla co by měla dělat a nebyl tady nikdo, kdo by jí mohl poradit.
Jak by navíc reagoval člověk, kterému by se s tím svěřila?
V Sofiině hlavě bylo příliš mnoho nezodpovězených otázek.
Chvíli tam jen tak stála a přemýšlela. Podívala se směrem k osvícenému vchodu do lékárny a napadlo jí, že by mohla něco zjistit od dívky, která jí před dvěma dny ty léky prodala.
Sofie tam ještě chvíli bez hnutí zůstávala stát.
Z přemýšlení jí vytrhl teprve zvuk zvonku na dveřích když z čínské restaurace pár metrů od ní vyšly dvě ženy středního věku. Obě dvě s krátkými vlasy a poněkud robustní postavy.
Možná by mohla jít na chvíli dovnitř, místo toho postávání tady.
Potřebovala si vše promyslet a navíc začínala mít trochu hlad, takže to pro ni byla ta nejjednodušší volba.
Posadila se ke stolu blízko okna. Uvnitř to působilo trochu nevkusně přezdobené, tak jak to ve většině takových restaurací bývá.
Mladá dívka s lesklými vlasy, které měla vzadu sepnuté skřipcem, přinesla Sofii jídelní lístek.
Evidentně toho neměla moc na práci, jelikož se v místnosti kromě Sofie nacházel už jen muž na barové stoličce u zdi, jenž se právě skláněl ke svému talíři.
Dívka prošla kolem dvou malých dětí, usazených hned vedle kuchyně.
Promluvila na ně řečí, které Sofie ani náznakem nerozuměla, zároveň při tom snížila hlasitost na tabletu, který měli dva chlapci postavený na stolku.
Mladšího z nich pohladila po vlasech, než odešla do kuchyně.
Sofie si následně objednala perlivou vodu a jednu z polévek v nabídce, což se později ukázalo jako velký omyl.
I když bylo jídlo opravdu dobré, pokaždé co upustila menší či větší množství rýžových nudlí zpátky do červené tekutiny, odrazilo se několik vařících kapek ven na stůl, či co hůř, na její ruce.
Sofie zatím co jedla, prohledala snad celý internet a všechny informace o prášcích melatonin.
Nic zvláštního však nenašla, jelikož vše naznačovalo, že tento lék na spaní, který měla právě teď v kabelce, byl naprosto normální a volně prodejný.
Bohužel o těch co byly u ní doma se něco takového říci nedalo.
Navíc věděla jen jakou měli barvu a tudíž i když hodně chtěla, nevěděla jak je na internetu vyhledat, pokud by to bylo vůbec možné.
Odložila dvě dřevěné tyčky a vypila snad polovinu sklenice vody, avšak i tak jí nepřestalo pálit v puse.
Když už neměla co dělat, začala nervózně poklepávat nohou. Ukazováčkem přejížděla po obvodu sklenice, která byla již skoro prázdná.
Zkoušela číst, ale děj byl až příliš nenáročný, tudíž poté co si podruhé uvědomila, že pouze přejíždí slova očima, bez většího zamyšlení, toho nechala.
Zhroba pět minut po sedmé šla na záchod, kde později strávila dlouhou dobu prázdným zíráním na svůj odraz v zrcadle. Byla strašně vyčerpaná a v jejích očích to bylo vepsané jako na papíře. Navíc jí kolem pasu stále svíral strach, jako kovový korzet, který nemohla sundat.
Když se vrátila ke svému stolu, požádala servírku jestli může zaplatit.
Obloha začínala tmavnout, přeci jen do západu slunce zbývalo jen půl hodiny.
Jakmile mohla Sofie odejít, oblékla si bundu a vyšla ven na ulici.
Trochu se za tu dobu co byla uvnitř ochladilo a zesílil vítr.
Sofie udělala několik kroků směrem k lékárně, jenže pak se náhle zarazila na místě.
Myšlenka na něco, o čem doposud vůbec neuvažovala jí táhla zpátky.
"Co když na mě čeká..." Vydechla Sofie.
Ustoupila dva kroky dozadu.
Jak si mohla být jistá, že to právě kvůli té zrzavé dívce se jí nezdají ty sny?
Měla nejlepší příležitost léky vyměnit a mohlo jí být jasné, že když na to Sofie přijde, vrátí se sem.
Zmocnil se jí naprostý pocit bezmoci.
Teď už neměla žádné další nápady co by měla dělat.
Přešla ulici k zastávce.
Nejspíš bude nejlepší když pojede domů.
Sofie se posadila na lavičku a zabořila hlavu do dlaní.