Karneol

KAPITOLA ČTVRTÁ (6. část)

Domy kolem už nebyly tak ošklivé a sem tam minuli i nějaký park. Jak poznala, blížili se k centru.
Sofii se na patách nejspíš už dělali puchýře. Boty které tak na rychlo obula, nikdy nebyly ideální na dlouhodobou chůzi. Rozedíraly jí nohy každým krokem víc a víc.
Pomalu už nebyla schopná se soustředit na nic jiného, než na tu bolest.
Jak je to ještě daleko, přemýšlela minimálně deset minut.
Sofie zastavila jakmile vyšli jedno příšerně dlouhé schodiště. Tomáš ještě chvíli pokračoval v chůzi, než si toho všiml. Otočil se a když viděl jak Sofie sedí na obrubníku, vrátil se zpět.
"Copak slečna už nemůže?" Podrážděnost v jeho hlase byla velmi dobře zřetelná.
Sofie si pouze rozvázala boty a ohrnula obě ponožky.
Obličej se jí automaticky zkroutil, jen co svou zničenou kůži uviděla. Paty celé rudé a na každé byl jeden velký, prasklý puchýř.
Zatracený boty.
"Jen se ti to zdá. Ráno se probudíš a budeš mít paty hladký zase jako mimino. Obuj si ty boty a jdeme, ještě máme před sebou kus cesty."
Sofie zvedla hlavu k Tomášovi s nevyřčenou otázkou v očích.
"Tak zaprvé, říkal jsi, že nejdeme daleko. A za druhé, na to že je to sen ti kašlu, protože to bolí zatraceně stejně jako v realitě." Naštvaně odhodila dlouhé vlasy které jí spadaly do obličeje, když se znovu sklonila ke svým nohám.
Tomáš překřížil ruce na hrudi a čekal. Jako by se snad Sofie měla zase zvednout a jít.
"Mrháš časem."
"Fajn.
Jakožto nováček co nic neumí na to mám myslím právo."Věnovala mu úsměv.
Když nebyl ochotný jí pomoct, ať už třeba jen tím, že by vyčaroval nějaké náplasti, zasloužil si aby na něho byla nepříjemná.
Sofie navíc měla náladu na bodě nula, a s každou další minutou tady se blížila do mínusu. Byla unavená a ospalá.
"Začínám litovat, že tě Emily včera večer našla. Možná by jsi byla šťastnější s nimi."
Sofie se jeho narážka ani v nejmenším nedotkla. Pohnul rukou někam neurčitým směrem.
"Ne Emily." Řekla předtím, než zvýšila hlas. "A o těch druhých vím možná i víc než o vás. Vy všichni jste tak kouzelně tajemní, že se mi z toho chce zvracet."
Sofie všechno co jí vyšlo z pusy myslela vážně. Při pohledu na jeho pohrdavý obličej se jí opravdu zvedal žaludek.
"A co po mně vlastně chceš?" Podrážděně se poškrábal na bradě. Byla posetá krátkými, hnědými vousy.
"Tak například zrovna teď by se mi docela hodila náplast."
Sofie začala mávat rukou ve vzduchu na znamení toho, že svou odpověď bere zpět.
"Ne, počkej, proč já bych vlastně měla někam chodit? Vždyť ani nevím kam. Raději vyčaruj nějaký pohodlný gauč, abych nemusela sedět na té studené zemi."
Poklepala demonstrativně vedle sebe na kamenné kostky.
"Náplasti jsem nikdy nedělal." Odsekl Tom. Její druhé přání ho zřejmě absolutně nezajímalo.
"Vždyť to záleží přeci jen na představivosti. To jsi snad přes všechny ty kouzelné dveře a zrdcadla zapomněl, jak vypadá obyčejná náplast?" Provokovala ho Sofie.
Vlasy se jí znovu zhouply do obličeje. Pohodila hlavou, když náhle v dálce uviděla tři postavy. Byly dole pod schody otočené k sobě čelem.
Sofie dvakrát zamrkala.
Kvůli té tmě nebyla schopná rozpoznat o koho se jedná. Vlastně si zprvu nebyla jistá, jestli to není jen nějaký stín, kterého si předtím nevšimla.
Tomáš na ni mluvil, ale ona ho neposlouchala. Ukázala rukou směrem kterým přišli.
"Kdo to je?" Zašeptala když se konečně ztišil.
Jedna ze tří postav, nejspíš patřila dívce, zrovna ve vzduchu malovala prstem modrý kruh. Když Sofie na chvíli upřela pohled na Toma, byla ta žena náhle pryč.
"To nevypadá na nové závislé."Odmlčel se a ještě chvíli se na ně díval. Náhle jako by mu došlo jak moc blízko u nich jsou. "Hlavně nás nesmí vidět."
Popadl Sofii za paži a vytáhl na nohy.
Její na půl bosá chodila zachvátila náhle zima, když se dotkla země.
Donutilo jí to si kýchnout. Rychle si zakryla pusu paží, ale i tak to bylo dost hlasité.
Tomáš tiše zanadával a Sofii srthl s sebou do úzké uličky mezi domy, tak rychle, že skoro nestihla popadnout své boty.
Vyklonil hlavu aby na ty dvě postavy viděl. Nehýbaly se. Rozpoznal, že jedna byla mužská, ale u té menší si nebyl zcela jistý.
"Musím to jít říct Leovi."
Přiložil ruku na zeď domu a znovu začal načrtávat ten obrys.
"Zůstaň tady a pozoruj, kdyby někam šli. Nesmíme je ztratit. V případě, že se náhodou budou blížit k tobě stačí aby jsi prošla těmito dveřmi."
Tomáš vzal za kliku a otevřel. Uvnitř byla zase ta schátralá místnost s manšestrovým křeslem.
"Prostě počkej než se vrátím, nevím jak dlouho mi potrvá Lea najít."
Když se za ním dveře zabouchly, Sofie si sedla na zem, opřená zády o bílou omítku. Snažila se být co nejvíce u rohu domu, aby mohla ty dvě postavy nenápadně sledovat.
To je od něj teda dobrý, že jí tady takhle nechal.
A co má vlastně dělat když odejdou? Měla by jít za nimi?
Zavřela hlavou, jako by tu myšlenku chtěla zaplašit.
Ne, to určitě ne.
Sofie si přendala ponožky i přes paty, aby jí nebyla taková zima.
Chvíli uvažovala, že si raději vezme i boty, jenže si to nakonec rozmyslela.
Soustředěně pozorovala ulici. Nic zvláštního se nedělo. Ti dva tam jen stáli a nejspíš se o něčem bavili.
Sofie byla natolik soustředěná, že si ani nevšimla když se s druhého konce úzké uličky k ní přiblížil Simon.
"Co ty tady?" Zeptal se a Sofii na chvíli přestalo tlouct srdce. Škubla s sebou až jí křuplo v zádech.
"Jsi normální? Víš jak strašně jsem se lekla?"
"To máš asi špatný svědomí."
Zasmál se Simon a ona si rychle dala ukazováček před pusu. Mluvil příliš nahlas.
"Co se děje?" Klekl si vedle ní a zamračil se při pohledu na boty, které se jen tak povalovaly vedle jejích nohou.
"Podívej." Sofie ukázala před sebe na ulici. Připadalo jí, že se ty dvě postavy přesunuly trochu blíž k nim.
"Jak víš, že to nejsou obyčejní lidé? Zašeptal Simon jakmile je také zahlédl.
Sofie pokrčila rameny.
"Obyčejní lidé neumějí mizet."