Karneol

KAPITOLA PÁTÁ (2. část)

Největší davy lidí už byly pryč a z ulice se znovu stalo klidné místo. Sofie našla volnou dřevěnou lavičku v zahradě, kde strávila skoro hodinu a půl čtením knihy.
Za tu dobu kolem prošla spousta lidí a pár z nich se i na nějaký čas posadilo vedle ní.
Když se rozhodla odejít už bylo slunce nízko. Postavila se a knihu schovala zpátky do kabelky, přičemž se mírně ohnul roh jejího měkkého obalu.
Sofie měla stále chřipku, takže cestou na nejbližší tramvaj, která by ji přiblížila k domovu, vyndala z kapes čtyři posmrkané kapesníčky a vyhodila je do koše.
Musela počkat jen několik málo minut a po chvíli už seděla na šedé, plastové sedačce. Znovu otevřela kabelku a předtím, než začala číst, narovnala ohnutý roh. Bylo hlučno, jak uvnitř tak i mimo tramvaj, takže jí dělalo problém udržet veškerou svou pozornost u knihy.
Ještě nebyla tma a přesto se venku pohybovalo znatelně více lidí, než o všední dny. Nejspíš to bylo z části způsobené tím, že po dlouhé době opravdu hezké počasí. Navíc byla sobota a kde kdo chtěl k večeru někam vyrazit.
Když projížděli kolem divadla, Sofie zvedla zrak, aby si prohlédla davy noblesně oblečených lidí, kteří postávali na před ním. Ženy v překrásných šatech si zahřívaly zmrzlé ruce, jelikož i když se mohlo zdát, že by dnešek mohl být dnešek výjimka, byl stále ještě duben a teploty nesahaly nijak vysoko.
Jednotlivé hloučky lidí se pomalu přemisťovaly dovnitř budovy. Tramvaj zastavila a tak umožnila Sofii si je prohlédnout podrobněji. Přes ulici zrovna přecházel mladý pár, hubená dívka ve světle žlutých šatech a kluk který byl, nejspíš i díky podpatkům na jejích nohách, nižší než ona.
Sofiin pohled utkvěl směrem, kterým šli ti dva. Byla tam rodina, v matce s dcerou viděla i na takovou dálku obrovskou podobu, ovšem jí zaujal muž s překříženými pažemi a nepříjemným výrazem v obličeji.
Stál tam, jednou prohodil několik slov s ženou vedle sebe a za celou dobu se ani jednou nesmál.
Sofie ho poznala, netrvalo moc dlouho a byla si celkem jistá, že toho může s napůl šedivými vlasy už viděla.
Musela chvíli přemýšlet, než jí došlo kde.
Dnes v noci se jí o něm zdálo.
Vzpomněla si na jednotlivé útržky, zbytek zůstával stále někde hluboko v její hlavě.
Viděla ho jak nad ní stojí, když si ve snu prohlížela puchýře na patách. Také si ho vybavila, když vyčkával schovaný mezi domy a tak, jako ona, pozoroval tři lidské postavy.
Bylo však zvláštní, že v žádné z těch vzpomínek, jestli se tomu tak dalo říkat, neviděla sebe. Vše v tom snu vnímala pouze svýma vlastníma očima.
Tramvaj se znovu rozjela.
Sofii proběhlo hlavou několik dalších vzpomínek. Byly trhané a jako by v mlze, avšak základní dějovou linku pochopila.
Dívala se do prázdna před sebe.
Lhala by, kdyby si namlouvala, že nad tím nemá cenu přemýšlet.
Toho muže neznala a i přes to byl v noci v jejím snu. Do jaké míry může být něco takového jen náhoda?
Sofie vyhrabala z kabelky tužku. Otočila knihu na poslední stranu a nemilosrdně ohnula její měkký obal, který byl už tak v záhybech zcela zničený.
Propiska cvakla když z ní vyjel hrot a Sofie začala na prázdná místa sepisovat jakousi mapku toho, co si dokázala vybavit. Dokonce se jí podařilo vzpomenou na některá jména a skoro celé dialogy, které s těmi lidmi ve svém snu vedla.
Když už si chvíli nic nového nedokázala vybavit, stiskla rty a nervózně tužku svírala v ruce.
Nevědomky tlačila clipsu od těla propisky, až jí náhle ulomila.
Kus plastu se vymrštil a dopadl na zem několik desítek centimetrů od Sofie. Skončil někde pod nohami čtyř mladých lidí, co už se nějakou dobu velmi hlasitě bavili. Mluvili jeden přes druhého, že Sofie ztěží někdy pochytila celou větu.
"To přeci není možné." Zašeptala sama pro sebe.
"Vždyť to byl jen sen."
Možná to Sofie měla nechat být, jenže jí to celé připadalo jako až přílišná náhoda.
Co kdyby si ty prášky dnes vzala znovu a ten sen by pokračoval.
Pokud ano a ona by to vše zase zapomněla, mohla tohle být její šance, která se nemusí hned opakovat.
Podívala se ven a v hrudi jí zabolelo, jako kdyby se do plic zapíchl kovový hřebík.
Tramvaj stála jen dvě ulice od lékárny, ve které si ty prášky před dvěma dny koupila.
Sofie neměla moc času přemýšlet. Popadla všechny své věci a vystřelila ke dveřím. Ve zmatku vrazila do jedné dívky se sluchátky nasazenými na hlavě.
Dlouhé rudé vlasy jí spadly do obličeje, když se prudce zachytila ramene jednoho ze svých přátel.
Jen co Sofie došlápla na dlážděný chodník dveře se za ní zavřely. Ani nevěděla, jestli ta mladá dívka slyšela její omluvu. Pokud ji vůbec řekla nahlas.

Sofie vstoupila dovnitř obchodu, u pultu byla malá fronta dvou lidí a tak se automaticky odebrala k regálům. Předstírala, že si něco prohlíží a bylo jí jedno, že právě upřeně upírala zrak na zelený šampon pro psy.
Měla strach i když si nebyla vůbec jistá jestli jen přehnaně nereaguje.
"Máte přání?"
Od pultu se ozval hlas, byl ženský, avšak ne stejný jako měla dívka u které si léky koupila.
Zákazníci odešli a když si teď mohla Sofie prodavačku prohlédnout, na první pohled bylo jasné, že tahle žena středního věku, nemá s tou druhou vůbec nic společného.
"Já...ano, sháním nějaké léky na spaní."
Sofie neměla v plánu se na něco takového ptát, vlastně vůbec nepočítala s tím, že by tady mohl být někdo jiný.
"A máte předpis?" Zeptala se jí lékárnice když Sofie přišla blíž. Z téhle vzdálenosti viděla jak je její obličej posetý vráskami.
"Ne, to nemám."
Prodavačka se mírně usmála.
"V tom případě vám můžu nabídnout, nějaké čaje na klidný spánek, případně sirupy pokud by jste měla zájem."
Následoval další úsměv.
"Myslela jsem spíš na nějaké tabletky."
Doplnila Sofie a hrála si při tom se svými nehty. Byly neupravené a bez laku, kůžičku kolem palců měla poničenou až samotný pohled na ni bolel.
"To si nejsem jistá, jestli vám budu moct vyhovět."
Lékárnici se pomalu ztratil úsměv.