Karneol

KAPITOLA ČTVRTÁ (3. část)

Opravdu jí dalo práci protrhnout tu zvláštní hmotu. Byla studená a při každém doteku se přelévala jako voda.
Zprvu jí to nešlo, ztěží prorazila ven svou ruku natož celý hrudník.
Chvíli to zkoušela, jenže ji to nakonec donutilo ustoupit. Už se té brány nedotýkala, stála tam a chvíli musela přemýšlet, než ji konečně něco napadlo.
Potřebuje větší rychlost.
Ustoupila další krok a pak další, dokud si nebyla jistá, že už je dostatečně daleko.
Když sebrala odvahu rozeběhla se.
Při běhu jí vítr bodal do tváří. Překonala nutkání se těsně před branou zastavit a plnou silou do ní vrazila.
Na chvíli jí ta zvláštní hmota celou pohltila.
Dokonale orámovala její tělo a když už to vypadalo, že jí odmrští nazpět, protrhla se.

Sofie se s trhnutím probudila. Prudce otevřela oči a posadila se.
"Nepříjemný pocit co?" Promluvil na ni Simon usazený na její posteli.
"Ale neboj, na to si zvykneš. Navíc brána je ke konci snu slabá, takže to bývá snazší. Kdyby jsme tak nepospíchali, poznala bys to sama."
Vjel si rukou do již suchých vlasů. Kudrliny mu sahaly až po ramena, takže se Sofie domnívala, že kdyby je měl rovné byly by ještě jednou tak dlouhé.
"Mimochodem já jsem Simon. Ještě nebyla vhodná chvíle abych se ti představil."
Věnoval jí vřelý úsměv a odhalil tak bílé, rovné zuby.
On snad má i v takové situaci, ve které byli, dobrou náladu. Pomyslela si.
"To vím." Řekla tiše. "Já se jmenuju Sofie." Pokusila se také usmát, ale u ní to nepůsobilo zdaleka tak přirozeně.
"Jak je možné, že jsem na tohle zapomněla? Od rána bylo všechno jako dřív, myslela jsem si, že to byl jen sen." Vychrlila to na Simona rychle. Jako kdyby se bála, že snad nebude mít další příležitost.
"Na to není jasná odpověď, zkrátka si tvůj mozek nedokáže zapamatovat všechno co se děje když spíš. Někdy toho budeš vědět víc a jindy ti třeba ani žádné vzpomínky nezůstanou.
Sny si také pamatujeme celé jen výjimečně."
Simon pokrčil rameny. Zřejmě to ani on sám úplně nechápal, ale z toho co jí řekl nebyla Sofie ani trochu nadšená.
Jestli si nebude nic pamatovat, jak se proti těm lékům dokáže bránit?
Položila tomu blonďatému klukovi další otázku.
"To pro to vážně není žádný způsob?"
Simon znovu pokrčil rameny.
"Můžeš si zkusit psát poznámky. Pokaždé když se vzbudím vezmu papír a snažím se co nejrychleji všechno sepsat, nikdy toho ale není dost.
Moje paměť si z nějakého důvodu vzpomene na každý detail až tady." Mávl rukou okolo sebe.
Sofie si dala pramen dlouhých vlasů za ucho. I kdyby existovala jen malá šance, slíbila si, že ráno udělá přesně to, co jí Simon řekl. Za žádnou cenu nechtěla zažít další den bez vzpomínek.
Protřela si oči a na prstu jí zůstala jedná černá řasa.Byla rozespalá a jistě podle toho i vypadala, ale necítila se vůbec unaveně.
Odhodila peřinu i s ošklivou dekou. Odhalilo se tak její pyžamo a bosá chodila, vedle kterých se povalovaly dvě srolované ponožky. Sundala si je těsně předtím, než usnula.
Chvíli bojovala s myšlenkou se znovu přikrýt. I kvůli pohled, který jí Simon věnoval a také kvůli chladu, jenž náhle zachvátil její tělo.
Sofie si hlasitě kýchla a rychle sáhla po kapesníčcích na nočním stolku.
Když se vysmrkala kapesník si schovala do kapsy kostkovaných kalhot.
Simon ji při všem co dělala důkladně pozoroval.
Když si nadávala bílé ponožky, zvedl se a došel ke dveřím.
Sofie přehodila nohy přes okraj postele a málem šlápla na hlavu Maxe. Ležel na boku, stále ve stejném oblečení ve kterém přišel. U nohou mu v klubíčku spala černá fenka.
Vylekaně sebou cukla. "Co tu dělá!"
Simon si zkřížil ruce na prsou. "Musím se přiznat, že když jsem přišel pokládal jsem si tu stejnou otázku.
To asi nebude tvůj přítel, když leží na zemi, že?"
Sofie stále trochu šokovaná mu vysvětila, že je to její bratr.
"Naštěstí to vypadá jako naprosto normální spánek. Pokud ho za chvíli nenajdeme jak se toulá po ulici, tak je myslím vše v pořádku."
Sofii se sevřel žaludek, když si vzpomněla jak mu večer léky nabízela. Byla neuvěřitelně ráda, že je odmítl.
"Takže my je vidíme? Zeptala se zvědavě a pomalu sklouzla z postele.
Mezitím co si ze skříně vyndavala a oblékala teplou mikinu a bundu na ni Simon mluvil.
"Mi vidíme všechny, ale oni o nás nemají tušení." Odmlčel se jako by o něčem přemýšlel.
"Tedy až na náměsíčné, ty jsou výjimka."
Sofie mu věnovala udivený pohled, zrovna když si na hlavu nasadila čepici.
Za žádnou cenu nechtěla, aby jí byla znovu taková zima jako předešlou noc. Kvůli tomu, že tam Simon stále postával, si nemohla sundat pyžamo a tak si jen pro jistotu přes kalhoty ještě oblékla volné džíny. Kostkovaná látka se pod nimi zkroutila a teď jí na některých místech nepříjemně tlačila do těla.
"Pospěš si to trochu, mám za úkol tě přivést včas." Mírně nervózně přešlapoval u dveří, zatímco si Sofie vázala boty.
"Vždyť jsme tu tak maximálně deset minut. Jestli tě pro mě někdo poslal, tak si zkrátka bude muset chvíli počkat."
Simon zavrtěl hlavou.
"Ty Lea neznáš. Nemá rád když někdo chodí pozdě." Pohrdavě si odfrknul.
"Navíc zde běží čas rychleji, každá minuta tady, vydá za dvě v normálním světě. Takže už tu jsme minimálně dvacet minut a to nepočítám dobu kdy jsem na tebe čekal."
Už pomalu pokládal ruku na kliku, ale to co Sofie řekla, ho donutilo ji stáhnou zpátky k tělu.
"Takže ty z něho máš strach." Pravila polohlasem.
Simona to evidentně zaskočilo. Ona ho neznala dost dobře na to, aby rozpoznala co si myslí, ale na první pohled bylo vidět, že něco takového nečekal.
"Já mu jen nevěřím, nic víc, nic míň." Obhájil se jednoduše.
Znovu sáhl po klice a tentokrát dveře otevřel. Oba dva vyšli ven. Sofie cítila, že jestli se bude chtít dozvědět víc, bude muset počkat na lepší příležitost.
Na ulici nikdo nebyl, jen pár zaparkovaných aut.
"Kam to jdeme?" Zeptala se když podruhé zabočili na rohu doleva.
"Na tramvaj."
Sofie si dala ruce do kapes.