Karneol

KAPITOLA PÁTÁ (1. část)

Vzbudilo ji prudké zabouchnutí dveří. Max odešel a ona se zmohla pouze na přetočení na druhý bok. Měla chuť znovu tvrdě usnout. Položila si hlavu na dlaň ruky a pod zavřenými víčky se jí začaly promítat obrazy, jak pozvolna usínala.
Nechápala proč, avšak v hrudi měla nepříjemný pocit, jako když si jako malá před sunutím vzpomněla, že neudělala úkoly.
Potřeba se toho pocitu zbavit jí donutila začít nad tím více přemýšlet.
Usilovně se snažila vzpomenout si na něco, kvůli čemu v ní převládal tenhle pocit.
Nepřišla na to. Nic ji nenapadlo. Pomalu to začínala vzdávat, dělalo jí obrovský problém udržet pozornost.
Zavrtala se hlouběji do peřiny a usnout bylo najednou stejně snadné jako dýchat.

Sofii se od rána vůbec nic nedařilo. Zaspala a málem zmeškala autobus. Nestihla se nasnídat a kvůli nečekaně velkému horku v přeplněném dopravním prostředku se jí udělalo špatně. Sesunula se na zem a rychle odmotala z krku lehký šátek. I když jí postarší pán nabízel své místo na sedačce, nebyla v tu chvíli schopná se zvednout.
V pekárně si vystála dlouhou frontu a cestou do práce do sebe rychle nacpala čokoládový muffin, který ani nebyl moc dobrý, ale alespoň trochu jí dodal energii.
Carol v květinářství ještě nebyla a tak Sofie začala nosit květiny ven sama.
S její povahou, která požadovala mít vše naaranžované do detailu jí to zabralo skoro čtvrt hodiny.
Slunce krásně svítilo a dělalo její malý obchod a květiny před ním hezčí. Lidé procházeli kolem a na ulici bylo velmi rušno.
Pak už trvalo jen chvíli než přišla Carol a ihned začala konverzaci.
Sofie někdy nechápala jak může mluvit nepřetržitě tak dlouhou dobu.
A kde brala neustále nová témata?
Ona sama mívala problém jednou za čas vymyslet co říci, jen aby neustále nemlčela.
"Co si myslíš o snech?" Sofie jí položila otázku ve chvíli, kdy výjimečně zůstávala potichu.
Carol se dívala nechápavě.
"Nevím, jsou to prostě sny, blbosti co náš mozek vymýšlí aby jsme se v noci nenudili." Usmála se. "Proč se ptáš?"
Sofie pokrčila rameny. Přemýšlela nad tím už delší dobu, ale vlastně nevěděla, co chce slyšet.
"Vím, že se mi dnes v noci jeden zdál, jenže si na něj za boha nemůžu vzpomenout." Protočila prstýnkem na palci aniž by to zaregistrovala.
"To je normální, já se někdy vzbudím a dokázala bych svůj sen odvyprávět do detailů a jindy ani nevím, že se mi něco zdálo. " Odmlčela se.
"Ale když nad tím budeš přemýšlet tak na to nepřijdeš, to musí být samo od sebe."
Sofie přikývla. Tohle věděla taky, jen se jí nechtělo čekat, zvlášť když ani nevěděla, jestli se vůbec dočká.
"Mohla bych dnes odejít dřív?" Zeptala se náhle Carol a oči se jí rozšířily.
Sofie byla zábraná sama do sebe a moc dívku před sebou neposlouchala a tak jí chvíli trvalo, než si v hlavě přehrála její otázku. Nejperve byl její pohled zmatený, ovšem pak se pozvolna přeměnil na zaujatý.
"Můžeš, když mi řekneš proč."
Její kamarádka odpovídala zprvu vyhýbavě, avšak po jejím naléhání vše vysvětlila tak rychle, že to stáží dokázala Sofie pobrat.
"Takže ty s ním vážně jdeš na rande." Povzdechla si a dostalo se jí lehkého přikývnoutí.
Sofii bylo jasné, že i kdyby se jí to nadále snažila rozmlouvat k ničemu by to nebylo.
I když by si tím možná zařídila pár dní ticha, nechtěla se s Carol hádat.
"Fajn, stejně ti v tom nemůžu zabránit takže dělaj jak myslíš."

Zákazníci nechodili a protože její kamarádka byla pryč už od tří, posadila se Sofie za pult na dřevěnou barovou stoličku a dokola se na ní otáčela. Před očima jí probíhal interiér jejího obchodu, který se v tu chvíli změnil ve šmouhy všemožných barev. Při jedné otočce zahlédla u dveří siluetu, lehce zpomalila, tak aby se zcela zastavila čelem k tomu člověku.
Byl mladý, se širokými nohavicemi rozervaných džín a tílkem, které pro tohle roční období bylo až příliš málo teplé. Svůj účel ovšem plnilo, jelikož jeho svaly na rukou byly to první, čeho jste si na něm museli všimnout.
"Koukám, že zaměstnanci se tady samou prací ani nezastaví. Šéf šel na kafe co?"
Sofie se ušklíbla. Nebyla si jistá jestli to ten kluk myslí vážně, nebo z ní jen dělá terč pro své vtipy.
Stávalo se jí, že si lidé nebyli jistí její věkem, nejspíš na ně působila o několik let mladší než doopravdy byla. Rozhodně nikdy nikoho nenapadlo, že už měla mít za pár měsíců blíž ke třiceti, než dvaceti.
"Šéfová nerada mluví s některými zákazníky, ale jestli chcete, můžu vám poradit já."
Ten kluk se rozhlédl kolem sebe.
"Hezkou kytku umím vybrat taky."
Udělal malé kolečko podél stojanů s již hotovými svazky květin. Na každou si sáhl a ne příliš jemným pohybem jí vyndal ven, aby si ji prohlédl z blízka.
Nakonec mávl rukou a zamračil se, jako kdyby mu žádná nebyla dobrá a přešel k druhé straně místnosti.
Mohl si tak kytku sestavit sám.
Vybral čtyři rudé růže a pak několik dalších květin, až mu z toho vzniklo něco příšerně barevného a na první pohled celkem odpudivého.
"Kytku si i svážete sám nebo to mám udělat já?"
Konfrontovala ho Sofie a vysloužila si tak jeden nepříjemný pohled.
Nevadilo jí to, kdyby se bála, že toho namachrovaného kluka naštve, nic takového by z pusy nevypustila.
"Jestli pak nebude vypadat jako ty ostatní tady."
Kluk hodil květiny na pult a Sofie si pomyslela, že i kdyby chtěla tak takovou kombinaci už ani víc pokazit nejde.
Vzala je do ruky a zarazila se.
"Pokud najdete někomu na pohřeb, měl by jste těch růží vzít lichý počet."
Následoval další nepříjemný pohled, bylo vidět že začíná mít Sofie plné zuby.
"To vím, zemřela mi babička."
Vytrhl jí květinu z ruky dřív než stihla dodělat mašli a hodil na pult peníze o které si řekla.
Když rychle vyrazil ze dveří, zvonek nad nimi ještě chvíli vydával vysoký tón, jak do sebe dva plíšky v pravidelném intervalu narážely.

Jen o půl hodiny později Sofie obchod zamykala. Veškeré dekorace uklidila dovnitř a zhasla světla.
Za dnešek měli pouhé čtyři zákazníky a zdálo se zbytečné zůstávat déle.