Karneol

KAPITOLA ČTVRTÁ (1. část)

Sofie stála v malé místnosti. Pod nohama měla dlažbu a někde vysoko nad ní bylo nebe. Zdi okolo byly tvořeny z malých obrázku. Připomínaly jí kachličky, které mívala její babička v koupelně.
Uzavřený prostor ve kterém se Sofie ocitla byl velký maximálně tři metry, ovšem do výšky mohl být tak třikrát vyšší než Sofie.
Otočila se dokola. Uvnitř v břiše, jako by jí náhle něčí ruka sevřela žaludek.
Dostala strach.
Nenáviděla stísněná místa, co hůř takové, ze kterých se nedalo dostat.
Zdi kolem, jako by se začaly smršovat, přibližovat k jejímu tělu.
Sofie začala panicky couvat, ovšem po jednom jediném kroku narazila zády do studených dlaždic. Ozvalo se praskání, když v tom se celé, vysoké stěny zhroutily k zemi v závalu střepů. Sofie rychle sklonila hlavu a zátylek si překryla pažemi. Zůstala v podřepu dokud si nebyla jistá, že už se všechny ostré kusy dlaždic válejí na hlíně pod jejíma nohama.
Když zvedla hlavu vzhůru, rozprostřely se kolem ní dlouhá pole. Všude kam dohlédla byly zlatavé lány obilí. Škrábaly jí na holých stehnech a synchronně se ohýbaly ve větru.
Sofiin pohled však ulpěl na její kůži. Po prstech jí tekly potůčky krve. Paže měla zabalené v rukávech dlouhého svetru ve kterém zůstalo pár malých, keramických střepů.
Několik jich musela také vyndat z vlny na zádech a vysokých kožených bot.
Když znovu zvedla hlavu, v dálce uviděla, jak se obiloviny rozestupují. Něco jako by se v nich vlnitě pohybovalo.
Vedle Sofie náhle rozhořel oheň. Plamen vytvořil čtverec podél úlomků dlaždic, které zůstaly ležet na zemi.
Když otočila svůj pohled zpět do dálky, žádný pohyb už neviděla.
Znovu pocítila tu úzkost.
Bez dalších myšlenek se rozeběhla pryč.
Běžela a ani nevěděla jak dlouho.
Krajina kolem ní se však vůbec neměnila, až se nakonec Sofie musela zastavit a podívat za sebe. Někde v dálce byl kužel světla. Oheň šlehal vysoko, jako by se chtěl dotknout mraků.
Po chvíli uslyšela uši drásající zvuk. Připomínalo to špatně promazané, staré brzdy.
Sofie zůstala jako přikovaná, když kolem projela lokomotiva. Od kolejí odletovaly jiskry, jak se z velké rychlosti pokusila zastavit.
"Promiňte!" Křikl nějaký muž poté, co do Sofie vrazil. V rukou měl dva kufry a v běhu mu z hlavy spadl klobouk. Zvedl se vítr a odnesl ho někam daleko.
Sofie pozorovala jak mladý muž nastupuje a mizí uvnitř vlaku.
Možná by mohla také nastoupit. Nebo raději ne? Ani neví kam ten vlak jede, jestli je to ten správný do kterého musí nastoupit.
Stála tam neschopna cokoliv rozhodnout.
Otočila se za sebe, protože uslyšela šustění obilí. Ten podivný pohyb co před chvílí viděla v dálce byl teď vzdálený jen pár metrů. Neustále se točil v pravo a vlevo jako by hledal cestu. Sofie ucukla když se jí znenadání otřel o nohu a zmizel. Všimla si černé srsti na ocase toho stvoření.
Když zvíře doběhlo k lokomotivě pohyb ustal, jako by skončilo dovnitř.
Sofie pozorovala jak se lokomotiva rozjíždí, když náhle seděla uvnitř a dívala se z okénka.
Pole se rychlostí změnilo ve žlutou barvu a nebe v šedou.
Byla usazená naproti spící paní. Ta měla přes obličej květovanou záclonku a na klíně růžový slunečník.
Sofie se vyklonila do uličky. Někde vzadu se pohybovala postava v černém klobouku a kontrolovala cestující.
Sofie automaticky vjela rukama do kapes. Obě dvě byly úplně prázdné. Ona neměla žádné peníze. Pomyslela si.
Co má teď dělat?
Ve spěchu se zvedla a prošla do dalšího vagónu. Tenhle už nebyl tak hezký.
Sedadla byla poničená a okna špinavá.
Bezradně se dívala kolem, když v tom její pohled spočinul na kabátem přikrytém klukovi. Sofie ho poznala naprosto ihned, byl to ten co ztratil klobouk. Na sedadle vedle něj ležel ten černý pes a čumák měl položený je jeho noze.
Když si ho prohlédla pozorněji, i přes tmavé brýle poznala, že je to její bratr. Hlavu měl opřenou o prosklené okno. Sofie neviděla jestli má zavřené oči, nebo se jen dívá ven.
Pomalu se posadila.
Na stolku vedle Maxe ležely složené noviny, jenže nebylo poznat, co je na nich napsané. Písmena byla dokonale rozmazaná. Rozpoznávala pouze nadpisy kvůli odlišné velikosti.
Naklonila se vpřed a tiše na bratra promluvila. Zprvu nereagoval a tak musela zvýšit hlas.
"Co je?" Zeptal se rozespale a prsty si vjel do hustých vlasů.
"Nemám jízdenku Maxi." Snažila se mu vysvětlit. On si pouze sundal brýle a protřel oči. Pak vzal do pravé ruky noviny.
Sofie se ušklíbla. Ne jen, že písmena nebyla čitelná, ale na zadní straně nebylo zhola nic. Jen prázdný, nažloutlý papír.
"Já také ne." Odvětil její bratr, aniž by se na ni podíval.
Sofie se podívala z okna a pak zpět na něj. "Co píšou v těch novinách?"
Maxovi zacukal koutek úst a pak ze sebe vypravil něco o předpovědi počasí.
"Dnes má pršet a být oblačno." Zhodnotil vše nakonec a Sofie se musela znovu podívat z okna.
Venku začínala být tma. Když přiblížila svůj obličej k oknu, na sklo dopadla první velká kapka pronásledovaná miliardami dalších.
"A tohle je zajímavé, představ si, že příští úterý vyloupí dva muži národní muzeum." Její bratr si položil loket na opěradlo a dlaní si podepřel bradu.
Neříkal ale příští úterý? Co je to za nesmysl? Sofie byla na chvíli znovu zmatená, ale všechny její starosti a myšlenky brzy odezněly.
"Myslíš, že tátovu oslavu stihneme v čas?" Položila bratrovi další otázku, aby mezi nimi nezůstávalo takové ticho.
"Ovšem, máme tři hodiny rezervu."
Max svou odpověď rychle odbyl, jako by jej otravovala.
Sofii vrtalo hlavou proč jedou tak strašně brzy. Nejspíš žádný jiný vlak nejel, jinak si to nedokázala vysvětlit.
Proud jejích myšlenek znovu něco narušilo, tentokrát tupý zvuk, když se jí za zády zabouchly dveře.
Poslouchala klapot podrážek po podlaze.
"Kontrola jízdenek!" Zakřičel muž a stoupl si vedle nich.
Sofie se ustrašeně podívala na svého bratra. Max odtrhl kus novin a bez jediného slova ho podal výpravčímu.
Sofie jen párkrát zamrkala, když muž proštípl utržený kus papíru a vrátil ho jejímu bratrovi nazpět.
Sofie se hlasitě nadechla a tím upoutala pozornost výpravčího na sebe.
"Vy snad nemáte jízdenku?" Nevěřícně jí propichoval očima.