Karneol

KAPITOLA ŠESTÁ (3. část)

Nejspíš by se měla vrátit dřív, než z toho budou nějaké problémy.
Koneckonců strávit noc tady, zavřená v autě s tímhle podivně vypadajícím párem, by nebylo o moc lepší, než ta druhá možnost.
Znovu se pokusila zaostřit. Přivřela oči a zamžourala proti sklu.
Když odsud odcházela poprvé, stačilo jít rovně, přímo tam kde končil tunel, jenže vyskočit z jedoucího auta se nezdálo tak jednoduché.
Byla si naprosto jistá tím, že se jí nemůže doopravdy nic stát, ovšem i tak jí to její pud sebezáchovy nedovoloval.  Nebo na to možná jen neměla na to dost odvahy.
Odvrátila svůj zrak zpět na dvě postavy vpředu.
Mírně obtloustlý muž zrovna poklepával prsty na obvod volantu a k tomu velmi lehce kýval hlavou ze strany na stranu do rytmu písničky.
Zvuky vycházející z rádia jako by v Sofiiných uších náhle vzrostly na maximum hlasitosti.
"Potřebuju na záchod." Promluvila a vysloužila si tím jeden nepříjemný pohled od útlé ženy.
Převalovala v puse žvýkačku a rty při tom nechávala v dlouhých pauzách od sebe oddálené.
Nakonec si znuděně posunula brýle na nose níž, aby Sofii mohla pohlédnout zpříma do očí.
"To myslíš vážně?"
Než stihla cokoliv říct, zastavili u pumpy.
Byla to ošklivá stavba, která se zdála být zcela opuštěná.
Oči jí zůstaly viset na ceduli přidělané na boku budovy. Svítivý nápis toalety zářil tak, že se nedal přehlédnout.
"Tak jdeš už?"
Dívka jí nepříjemně propichovala pohledem.
Sofie si jí snažila nevšímat, otevřela dveře a déle se tam nezdržovala.
Ve chvíli, kdy byla již v dostatečné vzdálenosti, nato aby si byla jistá, že není vidět, zrychlila krok.
Jen co mi nula dvoje dveře toalet, ozval se jí za zády výstřel.
V první vteřině jako by čekala až ucítí bolest v hedi a po mikině se jí rozleje kaluž krve.
Když se ani po pár vteřinách nic z toho nestalo, teprve pak se odvážila pohnout.
Hlas co se v tu samou chvíli rozkřičel, Sofii donutil udělat několik kroků zpátky.
Brzy pochopila, že tahle rána nepatřila jí, ale byla určená někomu jinému.
Vysokému blonďákovi, co se právě opíral o kapotu bílého auta, kterým sem Sofie přijela.
Slyšela jak nadával zatímco se světlý lak špinil jeho krví.
Proklela ten zatracený sen a vrátila k pumpě, vyzbrojenému muži a ženě, která doposud poklidně seděla uvnitř sporťáku.
"A pořád tady bude voplendovat."
Tlouštík vyndal z kýble s vodou a mýdlem stěrač, jedním pohybem strčil Simona na zem a pustil se do čištění špinavého plechu.
"Co se ti to k sakru zdá Sofie!"
Pokusil se vytáhnout na nohy.
Pomohlo mu, když se levou rukou světla na autě, jenže obtloustlý chlap ho jedním koncem stěrače praštil přes prsty.
Simon znovu zanadával, ucukl a dosedl na tvrdý asfalt.
Sofie si vedle něho klekla na kolena v marné snaze jakkoliv mu pomoct. Když se na něj pokusila sáhnout, prudce oddělil prostor mezi nimi paží. Viděla jak rty lehce naznačil slovo ne.

Dřív než si stihli říct cokoliv dalšího, seděli oba dva připoutaní na zadních sedadlech.
Simon pod sebe dostal odpudivě vypadající deku, nejspíš aby se krví neumazal i vnitřek auta. Jak se ukázalo jeho rána byla jen větší škrábnutí na boku, kousek nad pánví. I když nic neřekl, bylo poznat, že ho to dost bolí.
"Co máš v plánu teď?" Procedil zkrz zuby.
"Můj plán byl utéct."
Otočila k němu hlavu. Vlasy měla zacuchané a přilepené k potu na čele. Simon však nevypadal o nic lépe. Byl bílý jako stěna a vypadal jako kdyby se měl každou chvíli pozvracet.
"Tak to ti evidentně moc nevyšel, když jsi pořád tady." Zapřel se rukou o sedačku a pokusil nadzvednout, aby z ní tolik nesjížděl.
Jindy by to Sofii přišlo vtipné, jenže teď z něho cítila jen potřebu na někom si vybít vztek.
"Byla bych už pryč, kdyby jsi se neobjevil ty."
Zachovala kamenný obličej, aby alespoň ona nedávala najevo emoce.
Simon otevřel pusu, ale než se stihl ozvat, promluvil jiný, hlubší a drsnější hlas.
"Ticho tam vzadu."
Oba dva mlčky pozorovali jak muž, který řídil, vyndal z kastlíku u spolujezdce kazetu a zastrčil ji do přehrávače.
Sofii se do uší znovu zaryla hudba.
Simon se k ní přiklonil.
"Je to tvůj sen, zkus s ním něco udělat."
Šeptal tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět.
Když si Sofie poskládala jednotlivá slova dohromady, ušklíbla se.
"A copak ty víš jak?"
Chvíli bylo ticho.
Slyšela jen svůj vlastní a Simonův dech.
Nakonec se odtáhl a vyčerpaně opřel temeno hlavy o koženou sedačku.
"Promiň já... potřeboval bych na chvíli pauzu." odmlčel se a když znovu promluvil bylo to s takovou mírou zahořklosti, že Sofii po celém těle zamrazilo.
"Nesnáším to tady, někdy mi dokonce připadá jako kdyby mi i to zlo před kterým se máme bránit bylo blíž než oni."
Sofie mu bohužel nedokázala odpovědět. I když chápala co tím myslí a nejspíš s ním její malá část souhlasila, bylo pro ni zatím všechno příliš novém, aby měla vlastní názor.
"Myslím, že už tady trpím dost dlouho na to, abych mohl znát pravdu." Doplnil, když viděl, že Sofie nebude mluvit.
Za jeho posledním slovem se rozhostilo ticho. Takové, že i hudba přestala hrát a ani motor nevydával žádný zvuk.
Oba dva se v jednom okamžiku podívali před sebe. Řidič i ta žena byli pryč.
Sofie si jen tak stihla dát ruce před sebe, než se ozvala uši drásající rána.
Nebyla si jistá jestli některý z nich křičel, nebo jestli ten hlas vycházel jen z její hlavy, ale když otevřela oči byl už slyšet jen její zrychlený dech a pravidelné tikání, podobné tomu co každou vteřinu vydávají hodiny. Tik tak tik tak... Jemně jako by jí pulzovalo v uších.
Přední sedadla zabíraly dva nažloutle bílé aerbagy a nad kapotou stoupal obláček kouře.
Sofie vylezla ven a ani se neobtěžovala zavírat dveře.
Šedý sloup do kterého vrazily stál vzpřímeně vzhůru. Jakmile k němu zvedla hlavu, před očima se jí objevili tmavé šmouhy. Rychle se chytila otevřených dveří.
Simon už se opíral o bok auta a pozoroval ji. Byl ještě víc bledý a pomlácený než předtím
"Fajn, tak o jednu starost míň by jsme měli."