Karneol

KAPITOLA DRUHÁ (5. část)

Když to říkala, Leo se na ni mračil. Oči se mu změnili v tenké linky a koutky úst klesly dolů. Vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí.
"Řeknu ti to ještě jednou. Zapomeň na to, nic o nich nevíš, tak nedělej hlouposti."
Sofie ho provrtávala pohledem. Něco na jeho chování se jí nelíbilo. Změřila vzdálenost mezi jejím a jeho tělem. Dělilo je jen pár desítek centimetrů.
"Říkal jsi, že mi vše vysvětlíš, ale na cokoliv se ptám nedostanu odpověď."
Svěsil hlavu.
"Nech to být Sofie."
Sofie. Řekl její jméno, předtím si to neuvědomila, jenže teď už ano.
"Jak víš, že se tak jmenuju? I na Eiffelovce jsi mi řekl jemném, jenže já jsem se ti nepředstavila. Nemůžeš to vědět."
Jeho hlava zůstala nehybná. Nezvedl jí, nepodíval se na Sofii ani nikam jinam. Ruka, kterou si doteď hrál s pískem se zastavila. Sofie čekala.
"Když jsem tě viděl z té ulice... šel jsem za tebou, přečetl jméno na dveřích tvého bytu a domyslel si, že bude tvoje."
Sofie nejednou nevěděla, co si má myslet. Podívala se zpátky na měsíc, oceán už ho skoro celý pohltil.
"Ale nepřišel jsi."
Tentokrát odpověděl rychleji. "Musel jsem pryč a tak jsem tam poslal Emily."
Nebyla si jistá, zda mu mohla věřit. Skoro žádným lidem nedůvěřovala, natož někomu, koho potkala v takovéto situaci. V tomhle prostředí.
"Už musím jít." Řekl Leo a zvedl se ladným pohybem ze země. Sofie se na něj nedívala.
Sebral z písku svou bundu a chvíli tam jen tak stál. Nevěděla jestli pozoruje ji, nebo něco jiného.
Uběhla chvíle a ona slyšela, že odchází. Seděla tam, a zhluboka dýchala. Otáčela si náramek na ruce tak, jak to dělala vždy, když byla nervózní. Prsty se dotýkala korálků a posouvala je na šňůrce.
"Myslím, že jsi mi něco zapomněl říct." Promluvila dostatečně nahlas, aby ji zaslechl a otočil se. Měl ruce v kapsách a unavený pohled.
"A co?" Znělo to, jako když ho to, že s ní musí dál mluvit, obtěžuje.
Od chvíle co se začala vyptávat, se na ni díval jinak. Jako na něco, čeho se musí rychle zbavit.
Nepřišel k ní blíž, stál na místě a čekal. Ani ona se nepohnula.
"Chtěla bych vědět, jak se dostanu zpátky domů. Jak se probudím."
Měsíc už zašel za oceánem a nastla tma, která potrvá dokud se pláže nedotknou první paprsky slunce.
"Stačí to chtít." Řekl to tak, že ho Sofie sotva slyšela. Otočil se k odchodu, ale ona na něj znovu zavolala.
"To nefungovalo."
Už před svým domem to zkoušela. Nic se tehdy nestalo.
Leo se už netočil.
Do písku před Sofii se snesl bílý, přeložený papírek. Vzala ho do pravé ruky. Zlatým písmem na něm bylo něco napsané.
Až vyjde slunce, zkus to znovu.
Zavrtěla hlavou. Co mělo zase znamenat tohle. Podívala se na Lea, jenže ten už tam, jako už po několikáté, nebyl.
Chtěla by vědět víc, než to málo co jí řekl.
Slunce stále neviděla. Přemýšlela, co by se jí mohlo stát, kdyby se neprobudila.
Nepřišla na nic, vše co jí napadalo byly jen domněnky založené na její fantazii a situacích z filmů.
Jako malá toužila po dobrodružství a nadpřirozenu, jenže dnes měla dost starostí i se svým obyčejným životem.
Dříve prozkoumávala každý náznak kouzel a přečetla několik knih o magii, všechno zbytečně, jak se dalo předpokládat. Její matka si dokonce myslela, že je blázen, protože jí Sofie jednou řekla, že viděla mořskou pannu.
Občas, když nad něčím přemýšlíte, jako kdyby se to doopravdy stalo, se vám spojí vzpomínka s pouhými myšlenkami.
Stejné je to u snů. Sofie dodnes neví, jestli jí její bratr řekl, že jí jejich matka nemá ráda, nebo se jí to jen zdálo.
Lehla si do teplého písku a zadívala se na oblohu. V kapse od bundy nahmatala balíček pomerančových žvýkaček. Přičichla si k nim.
Sofie si je koupila před několika dny, chtěla jablečné, jenže ty byly vyprodané. Zvedla balení žvýkaček nad hlavu.
Dívala se na ně a přísahala by, že se jí před očima změnily na světle žluté.
Když je znovu přiblížila k nosu, cítila kyselou vůni. Vůni zelených jablek.
Možná, že by Sofii nemuselo trvat tak dlouho, jak říkal Leo, se vše naučit. Když dokáže tohle, proč ne něco lepšího.

Vrátila teď již jablečné žvýkačky do kapsy.
Ještě stále neviděla žádný náznak slunečních paprsků.
Dlouhou dobu se dívala na nebe, než jí na ruce zahřálo ranní slunce.
Usmála se a zavřela oči.