Karneol

KAPITOLA ŠESTÁ (2. část)

Sofie zastrčila ruce do klokaní kapsy u šedé mikiny a propletla uvnitř prsty.
Na to jaký teplý byl den, se tahle noc zdála stejně chladná jako dvě předešlé.
Lee si s odpovědí dával na čas.
"Zas tak dobře ne. Podle všechno co vím, jsem jejich byl jejich první oběť. A abych řekl pravdu, dřív jsem s nimi měl dobrý vztah." na několik málo vteřin se odmlčel
"Takže ke mně možná chovají určité city které se však jistě mísí s nenávisti vůči tomu co proti nim teď dělám."
Prohrábnul si rukou husté vlasy. Jednotlivé prameny vypadaly jako zlaté lány obilí.
Sofii se na chvíli vytratila z hlavy všechna slova.
Působil jako obraz z filmu, na který si však nemůže sáhnout jelikož je jí příliš vzdálený.
Neměla se takhle dívat. Pokárala náhle samu sebe a odvrátila pohled dřív, než si toho stihl všimnout.
Lee jako by byl zcela zabraný do svých myšlenek pokračoval :
"Ti se kterými jsem včera v noci mluvil... dívka a ten druhý, nenechali by vás na pokoji, kdyby zjistili, že jste tady. Jediná o které vědí je Emily, jenže ta je již dostatečně silná, aby se dokázala bránit."
Sofie mu chtěla položit další otázku, když v tom se jemně dotkl její paže. Byla to jen chvíle a ona malém nepoznala jak se svět kolem nich v mžiku proměnil.
I když byli stále na ulici, domy se zdály být úplně jiné. Větší a tmavší.
"Urychlil jsem nám cestu."
Vysvětlil, I když to nebylo zapotřebí.
Sofie si už dávno všimla, že tohle místo zná.
Pocit, který se vrátil při pomyšlení na tu chátrající budovu jí zmáčkl žaludek, jako by to byl pouhým pěnovým balónkem na hraní.
Lee zaregistroval jak náhle změnila svůj postoj i výraz v obličeji.
"Musíš mi věřit, že to nedělám naschvál. Nenávidím to tu úplně stejně jako ty, jenže je to to poslední místo, kde by nás někdo hledal."
Pokračovali v cestě, ještě chvíli mlčky.
"Je toho hodně co ještě nevím?"
Promluvila tiše, avšak její hlas byl pevný a slova zřetelná.
Lee se zastavil a ona udělala to samé. Dívali se jeden druhému do očí. Ty jeho byly šedivě modré, ale zdálo se, jako by mu ani nepatřily.
Neodrážela se v nich lítost, tak jako ve zbytku obličeje a Sofie nedokázala rozpoznat o jakou emoci šlo.
"Mnohem víc."
Znovu se dotkl její paže, ale tentokrát to celé trvalo nějak dlouho. V Sofii skoro vzbuzoval pocit, jako kdyby to Lee dělal vědomě.
Po šíji jí přejel mráz.
Jakmile rozpoznala místnost s pruhovaným křeslem, rychle se od Lea odtáhla.
Zatím uvnitř nikdo nebyl.
Sofie ztěžka vydechla. Doufala, že uvidí alespoň Simona i když v ten moment by byla ráda za kohokoliv, jen kdyby tu s Leem nemusela zůstávat sama.
Nebyla si jistá zda z něho cítí strach, jak to nazval Simon, ovšem byl pro ni příliš nevyspitatelný a tudíž si chtěla zachovat odstup.
Navíc jí vadilo, jak zvědavě si ji vždy prohlížel, jako by byla plátno pověšené na zdi v obývacím pokoji.
Když hlasy v její hlavě utichly uvědomila si, jaké mezi nimi panovalo dlouhé ticho.
Lee si alespoň prohlížel mapu vyčarovanou těsně nad stolem a tudíž Sofii nevěnoval sebemenší pozornost.
Zastrčila ruce do zadních kapes černých džín a malá část její mysli jako by v tu chvíli doufala, že v jedné z nich najde svůj telefon.
I když pochybovala nad tím, zda by to bylo vůbec možné, nejraději by zavolala někomu blízkému. Potřebovala by někomu říct jak se cítí a alespoň trochu tím odlehčit ten tlak na prsou, nebo se možná jen chtěla na chvíli cítit normálně, ať by mluvili o čemkoliv.
Udělala krok a svezla své těžké tělo do křesla. Nohy měla natažené dopředu, až to téměř vypadalo, že se z něj brzy sesune na podlahu.
Lee na ni vrhly rychlý pohled aniž by pohnul hlavou.
Musela vypadat hrozně, jenže hlavní věc byla, že se tak i cítila. Rozlámaná jako hliněná váza, kterou někdo svázal drátem k sobě, jen aby se nemohla rozpadnout.
Sofie už si ani nevzpomínala kdy naposledy nebyla unavená. Nechápala jak ji mohlo trápit něco tak hloupého jako nespavost.
Sama pro sebe se ušklíbla.
Zrovna když chtěla zavřít oči se jí na klíně objevila složená deka.
Podívala se ke stolu. Lee už jí zase nevěnoval pozornost, nebo to tak alespoň vypadalo.
Sofie deku rozložila a celá se do ní zabalila. Byla veliká a nádherně měkká.

Neměla ponětí, jak dlouho tam takhle stála, než ji probudilo hlasité troubení aut. Něco tvrdého vrazilo do jejího boku a ona dopadla na chladnou zem.
Jednu ruku měla pod tělem a tváří se opírala o bílou čáru, namalovanou na silnici, vedle chodníku.
Snažila se zůstat nehybně leže, jelikož každý pohyb bolel, dokud ji někdo hrubě vytáhl na nohy a posléze hodil na zadní sedačku svého auta.
Naplno otevřela oči a začala vnímat teprve, když se rozjeli.
Musela v tom křesle usnout, protože tohle byl další sen, který dokonce určitým způsobem navazoval na ten první. Stále se totiž pohybovali uvnitř tunelu.
Sofii běhaly po obličeji červené pruhy světel. Natáhla pravou ruku, aby si odendala vlasy z obličeje, jenže náhlá bolest jí ji rázem donutila položit zpátky do klína.
"Tady zaboč."
Žena sedící na sedadle spolujezdce, rychle ukázala prstem. Sofie se jí dívala díky zpětnému zrcátku do obličeje, který měla téměř z poloviny zakrytý velkými, tmavými brýlemi. Vypadala mládě, nezdálo se, že by na kůži byly viditelné známky stáří, avšak rty měla nesmlouvavě sevřené v tenkou, rudou linku.
Muž jenž auto řídil, velmi prudce otočil volantem, až to Sofii přimáčklo ramenem na dveře.
Sykla, jelikož jí rukou projela ostrá, rychlá bolest. Několikrát zamrkala, jako by se tak dala zmírnit.
Za oknem se okolí slilo v jednu barevnou šmouhu tudíž Sofie nedokázala určit kde se právě nachází.
Nejraději by řidiče okřikla, aby zpomalil, jenže si stále nebyla zcela jistá, zda v tomhle snu nemá být v pozici oběti.
Přitiskla spánek na studené sklo. Její horký dech na něm vytvářel bílé kruhy.
Bylo jí jasné, že by tady neměla být. I když ji velmi příjemně překvapilo, že Lee přičaroval tu deku, nejspíš mu v nejmenším nedošlo, jak rychle dokáže Sofie usnout.