Karneol

KAPITOLA PRVNÍ (5. část)

Ke konci večera mu řekla, že nemá zájem a on s ní od té doby nepromluvil.
Sofie za to byla celkem ráda.
"Vlastně jste mi nesdělila, proč vám ujel ten autobus." Vymanila Sofii z myšlenek Margot svou otázkou.
"Šla jsem si koupit léky a nestihla jsem v čas dojít na zastávku." Sofii se vybavila ta scénka s prodavačkou v lékárně a pak i ten kluk s deštníkem.
Margot se dívala zklamaně, nejspíš čekala lepší příběh. Chvíli tam obě dvě jen mlčky stály.
"Dobrou noc." Popřála jí Sofie a vydala se po schodech nahoru. Margot se s ní také rozloučila a zavřela za sebou.
Ušla sotva pár kroků, když uslyšela hluk. Znělo to jako, když se někdo snaží co nejrychleji vyběhnou schody. Zrychlila, aby zjistila co se děje, jenže ve chvíli kdy uviděla chodbu třetího patra bylo už všude hrobové ticho.
Nechápavě nakrabatila čelo.
Možná to byl Leonard, ten kluk co jí před několika měsíci pozval na rande.
Ovšem ten kolem ní a Margot prošel už před dost dlouhou dobou, to by dávno přeci musel být u sebe v bytě. Podívala se na jeho dveře číslo sedm.
Co když poslouchal o čem si povídaly? Napadlo Sofii, ale hned to zavrhla, jelikož nepřišla na žádný důvod, proč by něco takového dělal.
Vyšla ještě jedno patro do svého podkrovního bytu a jen co vešla, zakopla o kabelku, kterou, když odcházela nechala ležet na zemi.
V koupelně dala na sušák ručník a v obýváku na stůl talíř se sušenkami.
Vyčistila si zuby posledním zbytkem červeno-bílé pasty co se jí podařil vymáčknout.
Pak se na sebe podívala do zrcadla. Díky bílému světlu koupelny bylo sice vidět její bílá pokožka, pod kterou byla při bližším prozkoumání vidět každá fialová žilka, ale zároveň zdůrazňovalo její rudé rty a tmavě čokoládové oči. Dokonce i její nos vypadal lépe, i když měl tvar kosti jako řecké dívky.
Na dlouhých řasách byly ještě kapky vody, jak si před chvílí opláchla obličej
Hřebenem si zčesala ofinu a rozmotala pár uzlíků ve vlasech.
Zatímco oddělovala pramen od pramene, přemýšlela nad tím, co jí v autobuse řekl ten kluk.
Zeptal se jí jestli je na každého takhle nepříjemná.
I když jí to tak nepřipadalo, co když tohle byl ten důvod, proč většinu času s nikým nechodila. Co když každého odradila?
Čím déle nad tím přemýšlela, utvrzovala samu sebe, že je to možné.
Občas se jí stávalo, že s ní různí kluci chtěli navázat konverzaci, jenže ona většinou jen mlčela, nebo řekla něco, čím je naštvala.
Jistě, že už několikrát s někým chodila, ale žádná z jejích známosti nikdy netrvala dlouho. Většinou se nedostala přes čtyři měsíce.
Vzala si na sebe pyžamo. Kostkované kalhoty a černé tílko. Bylo čtvrt na devět a ona si chtěla pustit televizi.
Sedla si na postel a přikryla nohy dekou, když si vzpomněla, že nestihla autobus jen kvůli těm lékům na spaní. Možná, že by si ho měla vzít nějakou dobu před sunutím.
Přemohla se a znovu vstala. Její byt byl malý, takže její ložnice byla zároveň obývací pokoj a kuchyň. Strop byl skosený a měla zde jen jedno okno. Bylo ve tvaru trojúhelníku a viděla díky němu na ulici. Směřovalo na východ, takže jí ráno do pokoje svítilo slunce.
Z kabelky vytáhla tu krabičku s léky a donesla ji k nočnímu stolku. Sedla si na postel a znovu si ji prohlédla, jak už to udělala na autobusové zastávce. Teď byla  trochu špinavá a měla na sobě dva malé škrábance. Nejspíš kvůli tomu, že jí upadla v autobuse.
Odšroubovala víčko a vysypala si do dlaně jeden prášek. Byl oranžový, skoro až červený. Vůbec se nehodil k obalu.
Pro jistotu jich vyndala víc aby si byla jistá, že jejich barva má být opravdu taková.
Všechny byly stejné, jen každý měl trochu jiné bílé žíhání. Chvíli jen tak seděla a pozorovala oranžový prášek v dlani.
Přísahala by, že voněl po černém čaji s mlékem, který měla Sofie tak ráda. Je vůbec možné, aby prášky voněly? Otočila krabičku v ruce aby si mohla přečíst jak se má správně užívat. Zjistila několik informací co byly napsané na obalu.
Tento lék se měl správě použít jednu až dvě hodiny před sunutím. Možná by si ho mohla dát už teď.
Sofii se opravdu poslední týdny špatně spalo. Dlouho nemůže usnout a pak se několikrát za noc probouzí.
Vložila si ho do pusy a zapila vodu. Polkla a cítila jak se jí svezl do krku.
Teď už stačí jen si lehnout a čekat. Přikryla se béžovou peřinou a pod hlavou si narovnala polštář, tak aby jí to bylo příjemné. Místo ovladače na televizi vzala do rukou papíry od paní Margot a pustila se do čtení. Bude lepší to přečíst co nejdříve, aby to měla z krku.
Nevěděla, jestli je to tím, že je její kniha je tak neuvěřitelně nudná, nebo ty prášky opravdu fungují, ale po chvíli měla pocit, že se jí víčka samy zavírají. Dělalo jí neuvěřitelný problém udržet pozornost. Margotina kniha byla v podstatě o životě několika lidí, kteří, jak to vypadalo, společně bydleli ve stejném domě.
Teď už Sofie chápala, proč Margot po každém chtěla tolik informací, psala podle nich její knihu. Po přečtení deseti stran si byla stoprocentně jistá, že postava se jménem Zendaya je její kamarádka Zoe.
Písmenka se jí najednou začaly na papíře rozpouštět a vytvářely černý obrazec na bílém pozadí. Odložila papíry, protože nebyla schopná dočíst ani stranu jedenáct. Skončila někde v polovině.
Zhasla lampičku na nočním stolku. Zdálo se, že byla opravdu unavená a to ještě nebylo skoro ani devět hodin. Přetočila se na bok a usnula tak rychle jako snad ještě nikdy v životě.