Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 2 | Storíčko

Zdravíčko všem! Druhá únorová středa je tu a s ní i druhá kapitola této povídky! ♥

><><><><><

Vylézt ze své komfortní zóny a jít na onu party nebyl dobrý nápad, to už Itachi věděl. Jednak tam nepoznal vůbec nikoho, protože se s ním lidi styděli mluvit, nebo (závistiví) odmítali mluvit, a jednak se jenom ožral. Dal na radu bratránka a začal víc pít, protože přiopilý se trochu odváže. Prý. Jenomže Itachi nebyl jako Shisui, který neměl problém navazovat nové vztahy i za střízliva. Itachi to neuměl. Nikdy. Za celý svůj život si neudělal moc přátel. Na střední patřil do party přátel, která se s koncem posledního ročníku rozpadla a nikdo z nich už s bývalými spolužáky nenavázal kontakt.

Alespoň ne s Itachim.

Momentálně kromě Shisuiho neměl ve svém životě nikoho, koho by mohl označit blízkým, či přítelem. Shisui, ačkoli to byl jeho bratranec, spadal pod obě ony kategorie. Už odmalička si spolu byli blízcí, neboť vyrůstali jako bratři. Ani narození Sasukeho, Itachiho mladšího bratra, Shusuiho a Itachiho blízkost nijak nezměnilo.

Bylo by fajn najít si i jiné přátelé, ale kde? A koho? V této době to bylo opravdu těžké, zvlášť pro člověka, jako je Itachi. Ne, že by nikdy neměl o nikoho zájem, problém byl v tom, že lidem nevěřil. Nepouštěl si je k tělu, neotevíral se jim. Nebylo to pro něj tak snadné.

Shisui měl ale v něčem přece jenom pravdu. Když to Itachi nezkusí, ani nezjistí, jestli to stálo za to. Nebude z toho mít zkrátka nic.

Z minulé noci by si přál, kdyby to aspoň stálo za to. Teď pouze lituje toho, že se nechal překecat.

Doma zapadl do svého pokoje, batoh prostě hodil na zem, ten byl to poslední, co ho zajímalo, zatáhl těžké závěsy a padl do postele. Bylo mu jedno, že má stále na sobě nepohodlné džíny a vlasy svázané v culíku. Teď si potřeboval dát několikahodinového šlofíka.

–––––

Vzbudil ho až telefon o několik hodin později. Ležel na břiše a rukama objímal polštář, přes který se šířily vibrace z hodinek připojených přes Bluetooth na mobil. Vytáhl ruku a převalil se na záda připravený budík vypnout, ale když se podíval na hodinky, zjistil, že mu volá Shisui. Poplašeně se tedy natáhl pro mobil, který mu mezitím vypadl z kapsy u džínů a ležel vedle něj na posteli.

„No?" zamumlal do telefonu.

„Kde seš? Za tři minuty začíná dokazování!" připomněl mu Shisui.

„Dokazování čeho?" zeptal se omámeně Itachi.

V telefonu se ozval naštvaný povzdech. „Předmět Dokazování v civilním soudním řízení. Seš sjetej?"

V Itachim hrklo. To bylo poprvé, co za svůj život zaspal výuku, a navíc kvůli kocovině!

„Hele, dneska to nedám. Udělej poznámky i pro mě, díky."

„Zdá se mi to, nebo začínáš rebelit?"

„Jednou vynechám přednášku, navíc nepovinnou, a ty z toho hned děláš vědu."

„No dobře. Pak ti pošlu zápisky. Pořádně se prospi, zníš unaveně."

Kvůli komu? zeptal se sám sebe Itachi v duchu. Se Shisuim se už nerozloučil, neboť to bratránek položil dřív, než Itachi vůbec otevřel pusu.

Jak dlouho spal? Tři a půl hodiny? Cítil se mnohem lépe, což musel uznat. Ale nic ho neprobudilo tak dobře jako studená sprcha, pro kterou se rozhodl hned, jak vylezl z postele.