Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 18 | Kostýmová party

S posledním červencovým dnem vám přináším další kapitolu, jednu z posledních! Nikdy mi nešlo odhadovat, kolik kapitol ještě budou povídky mít, pokud jsem je neměla předepsané, totéž platí u této, kterou píšu za pochodu. ^v^

Přeji všem krásný zbytek léta, ještě hodně zážitků, a pokud chodíte do práce jako já, ať vás nikdo nes*re a ať vám to utíká. ^v^ (Vy, kdo máte rádi teploty nad 26° Celsia a neumíráte při tom, doufám, že pro vás bude v pekle nějaký sibiřský koutek a zmrznete tam a já si vás pak budu dávat do drinku jako kostky ledu.)

Enjoy~

><><><><><

Deidara nervózně poklepával nohou a snažil se předstírat, že jí klepe do rytmu hlasité hudby. Postával u baru, popíjel své oblíbené mojito a vyhlížel svého přítele s jeho bratrancem. Mrzelo ho, že jejich společné vybírání kostýmů odřekl, ale potřeboval si urovnat myšlenky, a to by se Shisuim za zadkem opravdu nešlo. Ten kluk ho neměl rád, nedůvěřoval mu, a teď, kdy Deidaru hlodá svědomí, opravdu nepotřeboval poslouchat i jeho žvásty o tom, jak Itachiho využívá.

Přemýšlel nad tím tolik, až se občas sám sebe ptal, jestli to, co k Itachimu cítí, je skutečné, nebo jestli je to jenom euforie z „výhry".

Povzdechl si a opět upil z drinku. Už měl jedno mojito v sobě a nechtěl se zřídit hned na začátku party.

Hmpf, a co na tom? Aspoň by Itachi viděl, jaký Deidara opravdu je. Je divoký, má rád zábavu s alkoholem, umí koketovat a hlavně – co bylo nejvíc zavrženíhodné – měl rád sex. A co, že čas od času někoho sbalil a užili si? Nic na tom není, že? Tak proč se cítil hrozně, kdyby měl Itachi tuhle jeho stránku osobnosti poznat?

Jeho přátelé tancovali na parketu. Občas se setkali pohledy, ale jinak na sebe nijak nereagovali. Ti dva chtěli tancovat, Deidara se rozhodl se pro tentokrát zdržet. Tanec by mu od špatného svědomí stejně nepomohl.

„Ale ale, podívejme se, kdo tu je," ozval se vedle něj slizký hlas. „Co jsi? Princátko?"

„Nepoznáš krále, Orochimaru?" odsekl Deidara nepříjemně. „Koruna a červený plášť ti nic neříkají?"

„A nechybí ti náhodou žezlo a jablko, Vaše Výsosti?"

Deidara se znechucením chytil lem červeného pláště a jak ve filmu odhalují policisti své odznaky, on odkryl velkou kapsu, v níž měl zastrčené zmiňované žezlo s jablkem. Na tuhle vychytávku přišel úplně sám a sám si ji také našil. Věděl, že na party nebude chtít pořád hlídat nějakou tašku, a do kapes se mu tak velké předměty jednoduše nevlezly. Stačilo, že měl v těch malých kapsách mobil, peníze na útratu a občanku. „Spokojenej?" prskl po svém společníkovi.

„Byl bych spokojenější," naklonil se k Deidarovi, aby si byl jistý, že ho blondýn přes hlasitou dunící hudbu uslyší, „kdyby ses mi odhalil víc."

„Na to zapomeň!" ohradil se Deidara, až mu ze sklenice přeteklo mojito.

„Tobě se to minule nelíbilo? Proč jsi dneska takovej nevrlej?"

„Rozumíš slovu jednorázovka? A navíc to bylo před několika měsíci, tak mi dej pokoj."

„A jednorázovky se nemůžou opakovat?" ušklíbl se a pokusil se Deidarovi strčit prsty za koženkový opasek s velkou kovovou sponou. „Co se od posledně změnilo, Deidaro? Já myslel, že prcáš rád. Nebo sis našel někoho stálého na prcání?"

Deidara snadno odstrčil Orochimarovu ruku od svého pasu. „Ty a já jsme si užili a já si to už nechci zopakovat. Jednou mi ty tvoje sado-maso úchylný hovadiny stačily. Byl bych rád, kdyby ses o mě přestal furt pokoušet. Ne je ne."