Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 24 | Plátno

Holahej! Máte se? Jak zvládáte školu / práci / výletování / cokoli jiného?

Od vydání 23. kapitoly nám uběhla nějaká ta doba, já vím. Těm, kteří věrně čekají, se omlouvám. Q_Q Bohužel moje tempo psaní je na tom bídně (to bude tím stářím) a asi už se pomalu smiřuju s tím, že se to nezmění. Už jen proto, si vážím každého z vás. ♥

Mňo, užijte si kapitolku, pokud jste ještě neutekli. ^u^

(PS: Kdo byste mi chtěl hodit zpětnou vazbu na jakoukoli moji práci, můžete mi soukromě napsat, budu jen ráda!)

><><><><><

„Tak jsem to našel!" pochválil se Shisui. „Kdybych věděl, že jedete taky, jel bych s váma autem. Na to, že to není v centru, jezdí tímto směrem strašně moc lidí. Ani na chvíli jsem si nesedl."

„Co tu děláš?" Itachi měl neblahé tušení, proč se tu bratranec objevil, a zřejmě za tím stojí Mikoto.

„Přišel jsem něco darovat!" poklepal hrdě na krabici v rukách.

Mikoto jej radostně pohladila po rameni a slovně pochválila. Její syn se ale nepřestával mračit.

„Není to nic moc, ale třeba se to někomu bude líbit."

„Všechno má své místo," pověděla Mikoto a zadívala se na svého syna, který její signál pochopil – jestli správně, to už nevěděl. „Pojďme už dovnitř, pan majitel nás čeká."

Krabice v Itachiho rukách zničehonic ztěžkla, když si uvědomil, že ji už několik minut drží, a motýlci v břiše se znovu rozletěli s hlasem zvonu.

„Dobrý den!" zavolal na celý krám Shisui. „Nesu dárek pro krámek!"

„I ty, Brute?" ozvalo se ze skladu a hned na to vyšel Deidara pozdravit nově příchozího.

V ten moment Itachi usoudil, že by bylo lepší zmizet, proto se rychle zdejchnul do skladu. Nepotřeboval slyšet Deidarův nadšený hlas, jak odpovídá na Shisuiho otázky ohledně koupě prostorů, výzdoby a celého plánování. Štvalo ho, že se k sobě s Shisuim najednou tak mají, snad jako by se znali dlouho dobu.

Po tom, co odložil krabici, rozhlédl se kolem sebe. Na regálech už stála spousta výrobků. Ne všechno bylo vybaleno z krabic, ale už teď to předpovídalo skvělý rozjezd podniku.

Za jednou železnou konstrukcí se na zemi krčilo plátno. Na první pohled to vypadalo, že je prázdné, ale když se Itachi přiblížil a podíval se z jiného úhlu, uviděl...

...sebe. Bylo to plátno z doby, kdy se Itachi stal na chvíli modelem.

Cítil, jak mu do hlavy znovu stoupá vztek. Tenkrát to bylo poprvé, co mezi nimi došlo k něčemu... intimnějšímu. Ležel před Deidarou nahý, nechal se očumovat, vykročil – ne, rovnou vyskočil ze své komfortní zóny. I tohle šílenství udělal ze slabosti, ze vzrůstajících citů. Deidara měl ale jasný a zcela odlišný cíl. Sbalit, ošukat, odkopnout. Ostatně to plátno je toho důkazem. Měl možnost poprvé vidět Uchihu Itachiho nahého, kdo by téhle příležitosti nevyužil? Aspoň si ho zvěčnil. Ztvárňoval si takhle všechny milence? Někdo si o milencích vede deník, jiný si je kreslí a portréty jejich pér si vystavuje jako trofeje nad krb.

Vytáhl plátno s úmyslem ho poničit – věděl, jak lehko se dá uhel rozmazat –, ale překvapením až zapomněl na pár sekund dýchat. Na bělostném plátně totiž nebyl vyobrazený Itachiho penis, dokonce ani dolní polovina těla, ale ležící Itachi s rozpuštěnými vlasy na ramenou, pohledem do země a laskavým úsměvem na kočku, která k němu natahovala čumáček, jako by se jej snažila políbit. Jediný náznak nahoty, který ale vůbec nenesl erotické smýšlení, bylo svalnaté torzo.