Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 7 | Chat

Itachi seděl za stolem v pracovním obleku a koukal do mobilu. Uběhla sotva půl hodina, co přišel do advokátní kanceláře na praxi. Jako jedinému mu nabídli u nich pracovat a dělat praxe i v průběhu semestru. V poslední době se zvýšil zájem klientů o poradenské služby, proto jim byl dnes Itachi po ruce.

Kancelář ale zatím zela prázdnotou a Uchiha si kousal spodní ret, jak se snažil vymyslet co nejpřirozenější zprávu.

Ahoj, tady Itachi. Co kdybychom si zase někam vyšli?

Ne. Sice ho chtěl pozvat na rande, ale nechtěl, aby to bylo až tak očividné.

Ahoj, tady Itachi. Nechtěl bys mi odprezentovat svůj podnikatelský nápad? Mohl bych ti s tím pomoct?

Nevnucuje se mu už trošku?

Ahoj, tady Itachi–

Musí vůbec psát tady? A taky svoje jméno, vždyť přece vidí, kdo mu píše. Zpráva by měla být jednouchá a rázná, jako při telegramu.

Ahoj. Zajdeme na kafe?

Ne, ne a ne! Copak neuměl napsat jednoduché pozvání na kafe?

Ahoj, chtěl bych tě znovu pozvat na kafe.

Sám se podivil nad jednoduchostí a výstižností textu. Když nad tím ale popřemýšlel, bylo zřejmé, že za tím bude nějaký úmysl. Potřebuje to více skrýt. Jak pozvat někoho na rande, protože potřebujete falešný vztah, aniž by dotyčný zjistil, že chcete falešný vztah?

Deidara byl po krátkém uvažování nejlepší volba, co se týkalo Uchihova plánu s falešným vztahem. Čas, který s ním Itachi strávil, si upřímně užil, a i kdyby se nedržel svého plánu, šel by s ním znovu na kafe hrozně rád, protože mu nepřipadal vtíravý, otravný a děsně uječený. Z toho, jak si povídali, i jak chtěl Deidara zaplatit za malinovku a dort, na Itachiho pozitivně zapůsobil. Neviděl v Itachim toho úspěšného, bohatého, chytrého, sexy Uchihu. Bavil se s ním na úrovni, upřímně a otevřeně.

„Itachi," oslovil jej Yahiko, jeho supervizor a částečně nadřízený.

Dřív, než Itachi stačil smazat zprávu, rychle mobil zamknul a schoval do kapsy. Zaměstnanci neměli mobil vyloženě zakázaný, jen platilo pravidlo, že v přítomnosti zákazníka by měl být schovaný. Působilo to více profesionálně.

„Máš klienta. Budu ti funět za krk a dohlížet na tebe."

„Jdeme na to," potvrdil Uchiha s povzdechem.

„Jsi nervózní?" zeptal se ho mile zrzek. Neměl o Itachim pochyby. Od doby, co se zde poprvé objevil na praxi, věděl, že to se svou cílevědomostí, inteligencí a sebekázní dotáhne velmi daleko.

„Ani ne," pověděl lhostejně a nahodil milý úsměv, se kterým se svému klientovi představil.

–––––

S prvním klientem přišel druhý, pak třetí, a tak to šlo až do poledne, které jim dalo půl hodinu na vydechnutí. Kdo ví, kolik lidí ještě přijde. Jen za dopoledne sám Itachi mluvil s pěti lidmi. Nepočítal klienty dalších pracovníků. Mohl odhadovat, že jich přišlo celkem... patnáct? Nanejvýš dvacet. S některými se jednání protáhlo klidně na celou hodinu.

„Kdybys tu nebyl, asi se uhoníme," pověděl Yahiko, když v kuchyňce vyčkával, až se mu ohřeje jídlo v mikrovlnce.

„Rád pomůžu," odpověděl Itachi posazený u stolu uprostřed místnosti.

„Pojď pracovat k nám," pobídl ho Nagato, další z pracovníků a pravá ruka Yahika.

„Nech ho už," okřikla svého dlouholetého kamaráda Konan a posadila se s obědem za ním na pohovku. „Stačí, že tě musí trpět na praxích. Ještě aby se s tebou stýkal každý den."