Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 15 | Návštěva

Nevím, kdy naposledy vyšla kapitola této povídky a raději to ani vědět nechci. x'D Pardon...

Věc se má tak, že jsem konečně dodělal veškeré povinnosti do školy, čeká mě už jen práce přes léto, možná nějaký výletík a začátek spolubydlení od července. ♥ Uvidíme, jestli se s přítelem nezabijeme... x'D

Taky jsem začala psát originálovku omegaverzi, koho by zaujalo :3 Je to ale na samém počátku, takže potrvá než spatří světlo internetu.

Enjoy~

><><><><><

Itachimu se sny běžně nezdály, minimálně si je tedy nepamatoval. Na tenhle ale jen tak nezapomene. Šel v průvodu hrdosti, kolem něj poskakovali, tančili, jančili a skandovali lidé s barvami všude po těle a barevnými vlajkami nad hlavami. Někdo ho chytil za ruku a táhl ho davem lidí dopředu. Poznal v něm Deidaru. Velmi ochotně a stále lehce zmateně s ním běžel. Dokonce minuli Shisuiho se svým partnerem, čemuž by se Itachi i trochu podivil, kdyby se nejednalo o sen. Nechal se dál vést. Proplétali se mezi lidmi až nakonec došli k obrovskému pódiu, na kterém se konala přehlídka krásy. Tu ale Itachi vnímal jen z části, protože byl zaneprázdněný svým přítelem, který si před něj klekl, chytil ho za boky a-

Ozval se výstřel. A další. Všichni v panice začali utíkat do všech stran, jen Itachi stál na místě a sledoval chaos kolem sebe. Když pohlédl zpátky dolů ke svým nohám, Deidara byl pryč. V panice a strachu se vydal do davu lidí ho hledat, ale bezúspěšně.

Probudil se, když do něj ve snu někdo vrazil. Celý zpocený a ještě v šoku z noční můry zůstal několik dlouhých sekund koukat do stropu. Trvalo mu, než se uklidnil natolik, aby se posadil a protáhl se. Bez přemýšlení se podíval na volné místo vedle sebe. Bylo prázdné. Deidara musel odejít do školy.

Kolik vlastně bylo hodin? Půl páté. Prospal celý den.

Po vlažné sprše, která mu pomohla se probudit i osvěžit, se pouze v trenkách a triku vydal do kuchyně, odkud slyšel kuchyňského robota a kde našel Mikoto, jak sleduje robotovu práci. V mžiku si Itachiho všimla a robota vypnula.

„Jak se cítíš, zlato?" zeptala se starostlivě.

„Přespaně a nevyspaně zároveň. Co to bude?" Itachi se posadil na barovou židli k pultu, na jejímž druhém konci stála Mikoto.

„Zkouším věnečky," ukázala na plech na sporáku, kde se chladil tucet zlatavých kroužků. „Nejsem si ale jistá, jaké to bude."

„Určitě dobré," pochválil ji Itachi jako vždy. I když máma v kuchyni hodně experimentovala a mnohdy se jí její recepty nepovedly, Itachi byl vždy ten, kdo jí utěšoval a chválil za její práci.

„Chci vidět, jak budeš takhle pozitivní, až z toho budeš lítat na záchod," poznamenala a znovu pustila robot. „Přišel tě zkontrolovat Shisui, ale jak viděl, že jsem doma, tak zase šel. Ani Deidara se nezdržel dlouho."

Itachi asi špatně slyšel přes hučení robota. „Potkala jsi Deidaru?"

„Byl zrovna na odchodu, když jsem přijela."

„A v kolik jsi přijela?"

Mikoto pokrčila rameny a koukla na hodiny na stěně. „Ve dvě? Myslím kolem druhé, no. Srazili jsme se ve dveřích. Musím ti říct, že je to moc milý hoch. I když spěchal, ze zdvořilosti se zdržel o dalších deset minut, abych ho mohla vyslechnout. Nebo se jenom bál mi říct, že spěchá, ať mlčím a nechám ho jít. Ale znáš mě, musím si proklepnout, s kým chodí můj syn."