Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 12 | Přítel

Mám zpoždění, já vím. Bohužel mi do toho něco přišlo plus začíná zkouškové období, takže se hodně soustředím na studium a bla bla další věci, které mě zdržely / okradly o chuť psát. Do neděle se budu snažit nahodit poslední kapitolu Sokolího krále (jedna kapitola trvá déle než celá povídky ty kráso)...

No, zbývá už jen popřát vám hezké čtení a užijte si nadcházející víkend. :3

><><><><><

Itachi sebou cukl, když si uvědomil, že tramvaj zastavila na jeho zastávce. Tak tak stihl vyběhnout dřív, než se dveře zavřely a vůz odjel.

Byl mimo. Po polibku s Deidarou se vznášel na pomyslném obláčku štěstí, díky kterému se dost možná vůbec vrátil domů. Kdo ví, kde by skončil, kdyby mu nefungovaly instinkty.

Překvapená Mikoto se ohlédla z obýváku k hlavním dveřím. Svěsila ruce s pletacími jehlicemi a pozvedla obočí. „Je už docela pozdě. Byl jsi v knihovně?"

Itachi zavrtěl hlavou, zatímco si sundával kabát a zul boty. „Byl jsem na semináři o umění," pochlubil se pyšně. Do detailů však zacházet nehodlal.

„O umění? Od kdy tě zajímá umění?" podivila se a sledovala svého syna, jak se lehkým krokem přesunul až k ní. Vůbec ho nepoznávala.

„Byl jsem tam jako záskok za někoho. Bylo to dost na rychlo."

„A cos tam dělal jako záskok?" ptala se dál Mikoto.

Itachi semknul rty, aby se neusmíval od ucha k uchu. „Modela."

„Hmm," prohlédla si ho podezřívavě Mikoto. „To tě to tolik bavilo? Ty jenom záříš."

„Mám kluka," přiznal konečně. Když to řekl nahlas, dostalo to zcela jinou váhu, než když si to dokola opakoval v hlavě.

„Itachi, zlatíčko!" vyjekla radostí Mikoto. Odhodila pletací jehlice a svého syna obejmula. „Chci slyšet detaily! Pověz mi o něm! Tak honem, nenapínej mě!"

„No," začal Itachi. „Jmenuje se Deidara a studuje druhým ročníkem umění..."

Itachi vyprávěl, jak se s Deidarou poprvé sešli, jak si dlouho povídali a především, jak ho Deidara nevidí jen jako bohatého, chytrého a sexy muže jako ostatní. O detailech modelingu se nezmínil, ale o jejich společné cestě na autobus už ano.

–––––

„Promiň. Měl jsem se nejdřív zeptat," začal Itachi panikařit. Políbit někoho bez předchozího souhlasu se v dnešní době považovalo za sexuální obtěžování a on zákonů-znalý to moc dobře věděl.

„Ne, nic se neděje, mně se to... líbilo..." přiznal Deidara s načervenalými tvářemi. „Rád bych to... třeba i zopakoval, jestli chceš."

„Opravdu můžu?"

„Neptej se a prostě mě líbej," zasmál se. Ruce ovinul kolem Itachiho krku a sám polibek inicioval. Že se to Itachimu líbí poznal podle pevného sevření kolem jeho pasu. Itachi si jej pevně držel u těla a vášnivě jej líbal. Překvapeně zasténal, když ho Deidara zlehka kousnul do spodní rtu, ale vzápětí mu to oplatil. Pohrával si s jeho měkkými rty, dokud nebyly celé zarudlé. To zjistil až když se odtáhli. Deidara mu tak připadal mnohem atraktivnější.

„Už ti někdo řekl, že umíš skvěle líbat?" zeptal se Deidara. Jeho rty stále příjemně vibrovaly.

„Můžeš být první," zasmál se nervózně Itachi. Nerad přiznával, že se nikdy nelíbal, nikdy neměl vztah a nikdy se opravdově nezamiloval. Měl ale pocit, že zrovna Deidara ho odsuzovat nebude.