Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 5 | Společník

Itachi donesl tác se dvěma kousky dortu, jednou kávou a malinovkou, až se Deidara podivil, kdo by v takovém počasí pil chlazené pití. On sám byl zimomřivý a ledové drinky si dával pouze v letních pařácích.

„Omlouvám se za čekání," pověděl, jeden talířek s dortem a malinovku dal před Deidaru, „a to jak za to tříhodinové, tak i teď to tříminutové."

„Počkej, počkej!" začal vyšilovat Deidara. „Já původně myslel, že mi jenom předáš knihu někde v suchu a půjdeme si po svých."

„Cítil jsem potřebu tě odškodnit za tříhodinové čekání v tomto počasí."

„Ale já nečekal nikde venku! Sednul jsem si do kavárny a... proboha..." okamžitě začal lovit v batohu peněženku. „Kolik jsem ti dlužný?"

„Prosím tě, hlavně mi nic neplať. Já tě zvu–"

„No tak to ani omylem. Už ten dort je drahej, do toho ještě to pití–"

„S tím si opravdu starosti nedělej. Myslím to vážně. Je to maličkost za ty potíže, co jsem ti způsobil," trval na svém Itachi. Vytáhl z mokrého batohu knihu o podnikání, peníze, které mu Deidara strčil pod nos, založil do náhodné stránky v knize a takto předal blondýnovi.

„Musí být po tvém, že?" prsknul po něm Deidara jízlivě. Vytáhl peníze z knihy a znovu je uložil do peněženky, knihu do batohu.

„Jinak bych se v právech nedostal tak daleko. Člověk si musí umět stát za svým," usmál se Itachi a vidličkou ukrojil první kousek svého oblíbeného zákusku. „Ještě jednou se ti omlouvám. Vůbec si neuvědomuju, že jsem tu knihu vzal. Musela se mi nějak připlést mezi ostatní věci. Doufám, že jsi kvůli tomu neměl problémy."

To, jakým způsobem si vložil vidličku do pusy a ve stejný moment se podíval na svého společníka, Deidarovi rozbušilo srdce.

„Když jsem ji vyndal, byl jsem překvapený."

„Já taky, když jsem ji nemohl najít a myslel jsem si, že jsem ji ztratil," usmál se ironicky Deidara. „Poslední dobou zapomínám dost věcí a co si nenapíšu, jako by se nemělo stát. Ale jsem rád, že se to vyřešilo a nemusel ji kupovat znova."

„To já taky," přitakal Uchiha. „Nevěděl jsem, co s ní, není podepsaná. Přemýšlel jsem, jak ji vrátit jejímu majiteli a jak ho najít."

„To je už všechno jedno, hlavně, že je tam, kde má být. Kdybych ji nepotřeboval na prezentaci, ta bych na ni tak nespěchal."

„Zápočtová prezentace?"

„Jop"

„Můžu se zeptat, jaký je tvůj podnikatelský záměr?"

„Můžeš," kývl Deidara a umlčel se velkým kusem dortu. Itachi měl pravdu, sort byl naprosto skvělý. Přiměřeně sladký, dokonale vyvážený poměr šlehačky a čokolády a piškot se na jazyku jen rozplýval. Možná, že si sem někdy na kousek dortu zajde...

Itachimu se líbilo Deidarovo uvažování, až se pro sebe uchechtl. „O čem tedy bude tvoje prezentace?"

„No... nejdřív mě napadlo otevřít kavárnu, to byl úplně první nápad, ale pak jsem přišel s obchůdkem, který by sloužil pro lidi od lidí. Mohl by přijít kdokoli, za malý poplatek by tam nechal svůj výrobek, který by se pak prodal, a výdělek by šel výrobci. Není to nic extra, možná to ani není reálné, ale myslím, že učiteli to takto bude stačit. Stejně po nás nechce to realizovat, ale jenom vymyslet a prezentovat."

„Wow," vydechl užasle Itachi. „To je ohromný nápad."

„Myslíš?" optal se zaskočeně Deidara. Byl si vědom much, který jeho projekt má a na které ho ostatní upozorňují, ale Itachi byl první, koho Deidarův nápad natolik zaujal. „A-a co máš ty? Teda jestli ti nevadí, že se ptám."