Šťastně (ne)zadaný

Kapitola 22 | Krámek

Možná tohle není poslední kapitola, he... hehehe... hehhehehe :'D

Po důkladném zvážení jsem si řekla, že ukončit to 22. kapitolou by možná bylo uspěchané, takže do toho přihodíme tolik potřebné drama a malinko to protáhneme. Ale nebojte, víc jak pět kapitol to rozhodně nebude. :3

Enjoy~

><><><><><

~ O čtyři měsíce později ~

Ani o prvním jarním dnu mrazy nepolevovaly. Lidé nesundávali šály a rukavice a chodili se schovávat do teplých kaváren.

Itachi si dnes ale vybral pro studium tichou knihovnu. Kavárnu u právnické fakulty nenavštívil ani nepamatoval, a kromě dobré kávy mu ani nechyběla. To si aspoň snažil nalhat. Pokaždé, co kolem ní prošel, koukal dovnitř, jestli neuvidí Deidaru s někým u jejich stolu. Nikdy ho ale nezahlédl. Už čtyři měsíce se s ním neviděl, dokonce ani na přednášce o podnikání se neukázal. Byla pravda, že pro absolvování předmětu musel jen přednést prezentaci a na přednášky nemusel chodit. Tato povinnost mu spadla z ramen.

Itachi zaklapl notebook a protáhl se, jak jen mu to židle dovolila. Polovinu studia měl za sebou, což mu dodávalo pocit, že se brzy bude moct postavit na vlastní nohy a založit soukromou právnickou agenturu.

A taky zapomenout na celou univerzitu. Studoval rád, o tom nebylo pochyb, ale připomínalo mu to jeho jediný a neúspěšný vztah, který kdy měl. Kam šel, tam doufal a možná maličko si i přál, že narazí na Deidaru, ačkoli se na právnické půdě dříve zdržoval pouze kvůli Itachimu, jinak neměl důvod se tam ukázat.

Dnes je určitě už přenesený přes jejich vztah, našel si někoho jiného nebo možná nezávazně spí s náhodnými lidmi, do toho se plně věnuje svým milovaným uměnovědám a je v tom vynikající. Nebo na jejich vztah zapomněl hned v momentu, kdy Itachi odešel, spí s náhodnými lidmi a věnuje se uměnovědám.

Uchiha si musel podepřít hlavu. Proč na něj stále myslí? Proč má nutkání ho vidět? Už je to přes čtvrt roku, což je podle jeho mínění dost dlouhá doba na to, aby na někoho člověk zapomněl.

Bylo to pro něj těžké, ačkoli si to odmítal přiznat. Nikoho si nepustil k tělu právě tak, jako jeho. Uběhlo půl roku, a on stále nerozuměl proč byl Deidara jediným, kdo se mu dostal tak pod kůži.

Kdyby mu nevibrovaly hodinky, těžko by si všiml, že mu někdo volá. Zvedl se z místa a odešel na chodbu, aby nikoho z návštěvníků nerušil svým rozhovorem. „Ano, mami?"

„Itachi, zlato, mohla bych tě poprosit, jestli bys mi nepomohl odvézt nějaké věci?"

„Jaké věci? A kam?"

„Kousek od koncertního sálu se otevřel krámek, kam jsem se rozhodla dát na prodej pár svých výtvorů, ale je toho moc a všechno to nepoberu."

„Na prodej? Kdy ses rozhodla to začít prodávat?" ptal se Itachi a spěšně přešel ke svému místu, kde si sbalil všechny věci.

„No, jeden klučina si otevřel krámek, ve kterém prodává takhle vyrobené zboží od lidí, tak jsem se rozhodla tam dát tu keramiku a nějaká háčkovaná zvířátka. Třeba se to bude někomu líbit. Je to dost dobrý nápad, nemyslíš? Osobně si myslím, že to bude mít skvělou budoucnost, protože nic takového jsem ještě neviděla. A to dokonce otevřel klučina z univerzity, takže je dost mladý a už tak talentovaný!"

„To zní dost fajn," pochválil Itachi a opustil knihovnu. „Dej mi patnáct minut a budu doma."

„Ty jsi zlatíčko! Řekla bych Sasukemu, ale ten se připravuje na zkoušky z cizího jazyka či co, takže ho nechci otravovat. Jsi ten nejlepší, pa!"